Takhle jsem objektivně ošklivá!

Dnes jsme s klientkou měly malou intelektuální při ohledně toho, zda jsou její potíže, kvůli kterým za mnou chodí na konzultace, „objektivní“ či nikoliv. Její názor je, že pokud bude štíhlejší, bude hezčí, a že to je prostě nezvratný fakt. Stejně tak pevně je přesvědčena o tom, že každá žena se cítí hned lépe, když se jí podaří zhubnout. Že štíhlá žena vypadá v oblečení vždy lépe než žena s kily navíc. Že štíhlá žena si může dovolit nosit zcela jiné (odvážnější, barevnější, přiléhavější…)oblečení než žena, která má údajnou nadváhu. Podobných zarytých přesvědčení v sobě nosí opravdu mnoho a snášela je na mne s takovou neotřesitelnou jistotou, jako kdyby se jednalo o Mojžíšovy desky 10 přikázání. Napadají mne k tomu dvě věci: žádná pravda není absolutní a pro všechny stejná, a zadruhé, že podstatnější než pravdivost či nepravdivost tvrzení je jeho dopad na psychiku a celkovou kvalitu života.

 

Jak je možné, že tato tvrzení nejsou nevyvratitelná? Inu, už minimálně proto, že existuje nemálo lidí, kterým se ženy „oplácané“, „kypré“, ba dokonce i regulérně obézní líbí a považují je za smyslné, ženské a zkrátka atraktivní. Pokud si například muž na své ženě pochvaloval široké boky a velké pozadí a ona mu náhle zhubne, protože je přesvědčena, že tím bude hezčí a přitažlivější, může dojít k oboustrannému rozčarování. Znám také mnoho žen, které mají nadváhu, a přesto se umí vkusně a nápaditě obléct, sluší jim to, a zdaleka nezůstávají u „plandavých hábitů“ nebo decentních černých uniforem. A věřte, že jsou ženy, kterým zhubnutí radost neudělá – měla jsem nemálo klientek, které celý život zápasily s tím, že byly moc hubené, kostnaté, podle hodnocení ostatních „málo ženské“, a usilovně se snažily přibrat. Navíc nikdy nevíme, co je důvodem zhubnutí! Člověk může zhubnout i působením nemoci nebo extrémní životní situace a doprovodné psychické zátěže, kdy se moc ze svého zhubnutí neraduje, protože je velmi draze vykoupeno.

 

Žádné „objektivní“ tvrzení tedy podle mého neexistuje. Lidské preference a úsudky jsou rozmanité a málokdy dochází k jednohlasné shodě. Ale i kdyby nakrásně se celá planeta shodla na tom, že krásná žena je pouze taková, která váží méně než xy kilo… I kdyby tomu tak bylo (což nehrozí), důležitější je to, jaký dopad má toto naše přesvědčení (že jsme tím pádem nepřijatelné a nehodnotné) na náš celý život, na náš pocit ze sebe a ze všeho kolem nás. Žena, která pevně věří tomu, že takto je „objektivně“ v nepořádku a nutně se musí změnit, nese obrovské břímě. Je pod vlivem chronické stresové fyziologie, která tělo nabádá, aby si váhu drželo, popřípadě ji ještě navyšovalo. Dostává se jí tedy přesně toho, čeho se tak děsí! Ale hlavně, neustále žije s tím, že se MUSÍ změnit. Pokud se změna nedaří, propadá zoufalství a cítí se zcela neschopná. Nejen, že je díky své váze v nepořádku, ona s tím ani nedokáže nic udělat! A vždy se najde někdo jiný, kdo „to dokáže“ a s kým se může porovnávat. Většinou netuší, že váha neklesá primárně z toho důvodu, že to stresová situace v jejím těle nedovoluje. Zkouší různé omezující diety a intenzivní cvičení a výsledek je většinou chabý, popřípadě se dostaví, ale při sebemenším narušení režimu jsou kila zas zpátky a nastává další kolečko a pak další…Takto lze strávit léta, i celý život.

 

Tím, že svou současnou situaci (váhu, vzhled, cokoliv…) přijmeme a naučíme se v ní nejen fungovat, ale i spokojeně žít a těžit z ní maximum, tím nerezignujeme. Neupadáme do jakési apatie, kdy je nám všechno jedno. Nastává v nás stav míru a lásky – lásky k sobě. Už nelpíme na změně, nepotřebujeme ji nutně k tomu, abychom byly v pořádku. Stále si můžeme změnu přát, ale neodvozujeme od ní svou sebehodnotu nebo svůj pocit životní spokojenosti. Tím zároveň vytvoříme podmínky, za kterých je naše vytoužená změna možná. Ne zaručená, ale možná. V opačném případě si změnu nevědomky blokujeme. Takže ženy, musíte „objektivně“ být nešťastné tak, jak jste, nebo můžete být zcela subjektivně šťastné?