zajídání emocí Archivy

test

Jaký je rozdíl mezi sebereflexí a sebekritikou?

Uvědomění si velmi podstatného rozdílu mezi sebereflexí a sebekritikou považuju za stěžejní pro všechny, kteří zápasí s negativním postojem k sobě, s nedostatkem sebelásky. Často se ke mně dostávají ženy, které jsou lapeny v nezdravých vzorcích myšlení a chování a projevuje se to například sklony k přejídání se, záchvatovitému jedení či zajídání emocí. Všechno to jsou způsoby zacházení s jídlem, které v lidech probouzejí pocity viny a selhání, protože tuší, že to není konstruktivní způsob řešení svých emočních stavů a že to může mít své následky v podobě zdravotních symptomů nebo navýšení váhy. Rozhodně nejsem zastánce toho, abychom tyto své návyky nijak neřešili. Zároveň je velmi kontraproduktivní, pokud se neustále točíme v kolotoči výčitek a studu. To nás udržuje v pocitu, že jsme „špatní“ a „poškození“ a že to s námi asi moc lepší nebude. Tedy tento vzorec zas a znova opakujeme a utvrzujeme se v tom, že jsme beznadějný případ.

Jak z toho ven? Je patrné, že sebekritika nám nepomáhá. Spirála viny dokáže být velmi destruktivní a naopak náš vzorec posiluje. Je to stejné, jako když „třídnímu grázlovi“ učitelé neustále opakují, že je to budižkničemu, který se není schopný nic naučit a nikdy z něj nic kloudného nevyroste. Myslíte si, že ho to namotivuje k tomu, aby svůj život vzal do svých rukou a něco vytvářel? Pravděpodobně tomu bude naopak, uvěří tomu, že jeho identitou je být pětkařem, co to nikam nedotáhne. Sebekritika ve chvílích, kdy podlehneme závislostním chováním (kam může spadat i zvyk přejíst se, když jsem ve stresu) často způsobí jen to, že se rozhodneme rovnou dojíst celou krabici sušenek a zítra klidně znova. Protože „to jsme my“.

Jako cestu vidím něco, čemu říkám zdravá sebereflexe. Ta se vyznačuje tím, že je věcná (prostě pojmenováváme skutečnost – teď jsem se přejedla, protože jsem nechtěla cítit tu prázdnotu, kterou jsem pocítila), nehodnotící (nejsem proto ještě špatný člověk), chápající (zatím jsem se ještě nenaučila řešit svoje emoční stavy jinak a lépe) a soucitná (jsem v pořádku, i když to nezvládám tak, jak bych ráda, a i tak si zasloužím svoji lásku, možná teď naopak O TO VÍCE, protože se cítím mizerně). Sebereflexe NEZNAMENÁ, že svoje chování schvaluji ve smyslu, že bych ho považovala za vhodné a žádoucí. Neznamená to, že ve svém chování chci nadále setrvávat, protože je to ok. To chování samotné je dost možná sebepoškozující a nezdravé pro naše tělo i psychiku, zvláště pokud probíhá na nevědomé úrovni (tedy např. rychlé jedení bez vnímání smyslových podnětů). Ale MY jako lidé jsme přesto v pořádku a hodnotní. A právě proto, že si uvědomujeme tuto svou nezpochybnitelnou vrozenou hodnotu, chceme s tímto ničivým chováním skoncovat. Dělat to, co nám skutečně prospívá.

Takže…až se příště přejíte, sníte něco hodně nezdravého, zacpete své smutky…zkuste se následně nemarinovat ve vlastním sebemrskačství. Zkuste se k sobě pro jednou nechovat jako trestající rodič. Zkuste se k sobě chovat jako někdo, kdo je milující a přijímající. Ten, kdo vás miluje, bude mít totiž na mysli vaše vyšší dobro. Neodsoudí vás a pochopí, že jste nedokonalí a některé věci se teprve těžce učíte. Zároveň vás bude motivovat k tomu, abyste to učení nevzdávali, abyste jednoho dne mohli dosáhnout svého plného sebevyjádření a vnitřního naplnění. Můžete si to představit jako rozdíl mezi kritickým, nelítostným rodičem a rodičem, který je láskyplný a přitom důsledný. Věřte tomu, že s přístupem toho druhého se vám budou vaše nezdravé návyky měnit podstatně lépe.

Michaela Pavlíková

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

In Vztah k jídlu

Emocionální jedení – využít či zneužít?

Michaela Pavlíková24.7.2017Leave a comment

Nedávno jsem v jednom článku psala o tom, že je nesmyslné dát si jako metu „jíst jenom, když mám hlad“. Je podivuhodné, jak zakořeněné je přesvědčení, že by jídlo nemělo mít žádný emoční obsah, že bychom jej správně měli vnímat jen jako zdroj potravy pro tělo a nevytvářet si k němu žádné citové vazby. V článku jsem naznačila, jaké další funkce jídlo plní, kromě zajištění přežití, a proč je to pro nás přirozené a dobré. Zde bych chtěla jít ještě o krok dále a podívat se hlouběji na to, proč není „emocionální jedení“ a priori něčím špatným, co bychom měli chtít ze svého života odstranit.

Potěšení z jídla je nepochybným pozitivním metabolickým faktorem, to znamená, že když zažíváme při jídle pocity radosti a uspokojení, vylučují se látky, které napomáhají trávení, vstřebávání a spalování kalorií. Tyto pocity také mozku dávají vědět o tom, že jíme, a tedy má dávat pokyny k metabolickým dějům, a ve správný okamžik dokonce i poskytují informaci, že jsme již dostatečně nasyceni, a tedy dochází ke zcela přirozené regulaci množství jídla. O tom všem podrobně pojednává kniha mého učitele, Marca Davida, s názvem Pomalá dieta, kterou vřele doporučuju těm, kteří stále ještě věří tomu, že čím víc nám bude chutnat, tím víc se budeme přecpávat.

Pozitivní emoční vazba k jídlu je tu z dobrých důvodů – kdyby nás jídlo nebavilo a nepřinášelo nám natolik slastné pocity, tak bychom nejspíše nepřežili, protože bychom se kolikrát nenamáhali vůbec nějakou potravu hledat do chvíle, než by nás začal pronásledovat silný hlad, a to už by také mohlo být (v minulosti určitě) docela pozdě. Zde se tedy „příjemné pojí s užitečným“. Když se soustředíme na smyslové prožitky během jídla, přináší nám to jedině výhody. V tomto smyslu emocionální jedení využíváme VE SVŮJ PROSPĚCH.

Samozřejmě, jiná záležitost je, pokud po jídle (zpravidla sladkém či tučném) saháme zcela automaticky v okamžiku, kdy nám není psychicky dobře. Vzhledem k tomu, že jde o získaný nevědomý vzorec, nepřistupujeme k jídlu v tu chvíli s dostatečně vědomým přístupem – nejíme pomalu, v klidu, s plným prožitkem a pocitem potěšení. Výsledkem je deregulace množství (sníme mnohem více, než je pro nás zdravé), oslabené trávení a vstřebávání (protože mozek dostatečně nespolupracuje s trávicím traktem) a nárůst váhy (jednak kvůli kvantitě i kvalitě onoho jídla, jednak kvůli neaktivovaným metabolickým pochodům).

Zcela samostatný oddíl pak představují obvyklé výčitky a pocity viny, které nastartují v těle stresovou reakci, která způsobí NAVÍC další potíže – při stresové fyziologii je ještě více odstaveno trávení, máme snížené vstřebávání živin, vyšší tendenci k ukládání tuků, stresové hormony otupují naši citlivost, a proto sníme více atd. atd.

Pokud tedy emocionální jedení znamená, že dáváme poklici na nepříjemné emoce, které se derou na povrch a přejí si být viděny, uctěny a vyjádřeny – pak nám neslouží. Pak jej naopak zneužíváme VE SVŮJ NEPROSPĚCH. Je dobré si uvědomit a rozeznat tyto dvě různé stránky citové vazby na jídlo. Tedy nechtít se zbavovat té vazby, která je pro nás pozitivní, a naopak pracovat postupně na tom, abychom porozuměli tomu, kdy nám ona vazba škodí, jak na úrovni duše, tak na úrovni těla. Slibuji, že v některých z dalších článků se budu věnovat právě tomu, jak se vymanit z nezdravých forem využívání jídla.

Michaela Pavlíková

In Vztah k jídlu

Sladkosti – právoplatná radost nebo nadužívaná náhražka?

Michaela Pavlíková27.5.20178.6.2017Leave a comment

Dnes jsem mluvila s jedním ze svých blízkých o sladkém. Což je skoro nevyčerpatelné téma. Je to člověk, který sladké miluje a vyhledává. Doma potřebuje mít svoji zásobičku, do které může sáhnout, když má zrovna na něco sladkého chuť. Frustruje ho, když nic sladkého po ruce není. A to vše považuje za něco, co je normální a přirozené. Prostě právoplatná radost. Proč si občas nedat něco dobrého, že? Proč nepodlehnout té všelidské touze po dobrotě? Zároveň vím, že jde o člověka, který má sklon jíst sladké také tehdy, když není psychicky v pohodě. Když ho něco stresuje, když se cítí nemilovaný, když se nudí. Zkrátka, že to není jen o té chuti.

Uvědomila jsem si, jak je to tenká hranice, ta „přirozená chuť na sladké“ a „nutkavá potřeba sladkého“. Jak je někdy nesnadné je rozlišit. Vždycky lidem říkám, že je úplně normální milovat a vyhledávat sladkou chuť (byť existují lidé, kteří tu potřebu mají minimální). Na jazyce máme více chuťových pohárků pro sladkou chuť než pro ostatní chutě. Velká část naší stravy (zelenina, luštěniny, obilniny, ovoce a sladkosti všeho druhu) je založena na sladké chuti – jen si zkuste dlouho cumlat mrkev nebo rýži, a uvidíte, že na vašem jazyku bude převažovat chuť sladká. Navíc jsme všichni doslova odkojeni sladkým mlíčkem – to byla naše úplně první potrava! Jak bychom mohli sladké nemít rádi? Sladkou chuť zkrátka a dobře potřebujeme a nemůžeme se jí dlouhodobě bránit, ať už si pro to najdeme zdánlivě sebelepší důvod. Tělo bude po sladkém volat a používat k tomu naši mysl, která nám bude vnukat vtíravé myšlenky.

Takže z tohoto pohledu je úplně v pořádku si sladké v rozumné míře dopřávat. Naprosto bez výčitek a s radostí, protože pak je případný škodlivý dopad (ať už na váhu či na zdraví) snížený na minimum. Tělo dostane svoji dávku a zas je na nějaký čas upokojeno. Nemám vůbec nic proti tomu mít každý den ve stravě něco sladkého – ať už v rámci naší snídaně, svačiny nebo hlavního jídla. Nebo čistě jen „něčeho na chuť“. Každý máme právo nejen na to dávat našemu tělu to, čeho si žádá, ale i na to dopřát si smyslové potěšení, které nás naplní též emočně. Dát si něco dobrého rovná se udělat si dobře – po těle, ale i po duši. Kterékoliv spokojené, sladkým mlíčkem nakrmené miminko vám dá za pravdu.

A pak je tu druhá strana mince. Dávání si sladkého ve chvíli, kdy se cítíme opuštění. Když cítíme, že je celý náš život, možná i celý svět, na houby. Když máme na práci něco, co nás nebaví. Když se na nás řítí jedna stresující situace za druhou. Když cítíme na hrudi úzkost nebo doslova strach. Když nás někdo naštve. A tak bych mohla dlouho pokračovat. Na tomto místě bych ráda řekla, že i v těchto situacích může být úplně v pořádku, když si sladké dopřejeme proto, abychom se cítili lépe, ale potíž je, že k tomu většina z nás nepřistupuje správně a spíše si ublíží. O tom se chci podrobněji rozepsat někdy jindy. Další potíž je, že na sladké pak začneme spoléhat jakožto na JEDINOU metodu, jak se v tu chvíli cítit lépe. Ano, je to metoda rychlá, snadná, dostupná a spolehlivá. Takže to dá rozum, že ji využijeme. Ale neznamená to, že je vhodná v každé situaci, a že je v každé situaci tím, co nám pomůže nejvíce.

Závěrem z tohoto malého zamyšlení je, že ne vždy jíme sladké z „čistých důvodů“, tedy jen proto, že na něj máme chuť a chceme si ten život „osladit“. Často jsou naše motivy jiné – umlčet silné emoce, zmírnit pocit stresu, dokonce se sladkým můžeme i trestat. Jako vždy a všude – nejde o to, co děláme, ale proč to děláme. Klíčem je ptát se. Jím teď sladké opravdu jen proto, že CHCI NĚCO dobrého? Nebo jím proto, že NĚCO NECHCI (vnímat, cítit, vidět, prožívat…)? Odpověď hledejte v sobě.

Michaela Pavlíková