Skrz
Nedávno jsem v jednom článku psala o tom, že je nesmyslné dát si jako metu „jíst jenom, když mám hlad“. Je podivuhodné, jak zakořeněné je přesvědčení, že by jídlo nemělo mít žádný emoční obsah, že bychom jej správně měli vnímat jen jako zdroj potravy pro tělo a nevytvářet si k němu žádné citové vazby. V článku jsem naznačila, jaké další funkce jídlo plní, kromě zajištění přežití, a proč je to pro nás přirozené a dobré. Zde bych chtěla jít ještě o krok dále a podívat se hlouběji na to, proč není „emocionální jedení“ a priori něčím špatným, co bychom měli chtít ze svého života odstranit.
Potěšení z jídla je nepochybným pozitivním metabolickým faktorem, to znamená, že když zažíváme při jídle pocity radosti a uspokojení, vylučují se látky, které napomáhají trávení, vstřebávání a spalování kalorií. Tyto pocity také mozku dávají vědět o tom, že jíme, a tedy má dávat pokyny k metabolickým dějům, a ve správný okamžik dokonce i poskytují informaci, že jsme již dostatečně nasyceni, a tedy dochází ke zcela přirozené regulaci množství jídla. O tom všem podrobně pojednává kniha mého učitele, Marca Davida, s názvem Pomalá dieta, kterou vřele doporučuju těm, kteří stále ještě věří tomu, že čím víc nám bude chutnat, tím víc se budeme přecpávat.
Pozitivní emoční vazba k jídlu je tu z dobrých důvodů – kdyby nás jídlo nebavilo a nepřinášelo nám natolik slastné pocity, tak bychom nejspíše nepřežili, protože bychom se kolikrát nenamáhali vůbec nějakou potravu hledat do chvíle, než by nás začal pronásledovat silný hlad, a to už by také mohlo být (v minulosti určitě) docela pozdě. Zde se tedy „příjemné pojí s užitečným“. Když se soustředíme na smyslové prožitky během jídla, přináší nám to jedině výhody. V tomto smyslu emocionální jedení využíváme VE SVŮJ PROSPĚCH.
Samozřejmě, jiná záležitost je, pokud po jídle (zpravidla sladkém či tučném) saháme zcela automaticky v okamžiku, kdy nám není psychicky dobře. Vzhledem k tomu, že jde o získaný nevědomý vzorec, nepřistupujeme k jídlu v tu chvíli s dostatečně vědomým přístupem – nejíme pomalu, v klidu, s plným prožitkem a pocitem potěšení. Výsledkem je deregulace množství (sníme mnohem více, než je pro nás zdravé), oslabené trávení a vstřebávání (protože mozek dostatečně nespolupracuje s trávicím traktem) a nárůst váhy (jednak kvůli kvantitě i kvalitě onoho jídla, jednak kvůli neaktivovaným metabolickým pochodům).
Zcela samostatný oddíl pak představují obvyklé výčitky a pocity viny, které nastartují v těle stresovou reakci, která způsobí NAVÍC další potíže – při stresové fyziologii je ještě více odstaveno trávení, máme snížené vstřebávání živin, vyšší tendenci k ukládání tuků, stresové hormony otupují naši citlivost, a proto sníme více atd. atd.
Pokud tedy emocionální jedení znamená, že dáváme poklici na nepříjemné emoce, které se derou na povrch a přejí si být viděny, uctěny a vyjádřeny – pak nám neslouží. Pak jej naopak zneužíváme VE SVŮJ NEPROSPĚCH. Je dobré si uvědomit a rozeznat tyto dvě různé stránky citové vazby na jídlo. Tedy nechtít se zbavovat té vazby, která je pro nás pozitivní, a naopak pracovat postupně na tom, abychom porozuměli tomu, kdy nám ona vazba škodí, jak na úrovni duše, tak na úrovni těla. Slibuji, že v některých z dalších článků se budu věnovat právě tomu, jak se vymanit z nezdravých forem využívání jídla.
Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.
