test

Showing all posts tagged vztah k jídlu

In Pro inspiraci

Jak odzbrojujeme své bojovníky

Author Michaela PavlíkováPosted on 2 Comments
Jak odzbrojujeme své bojovníky

 

Včerejší sezení s klientkou mi přineslo zas další úhel pohledu na téma tlačení těla do určité vysněné váhy. Opět je třeba se podívat na to „jak to vnímá tělo“, což je jeden z mých oblíbených postupů, když chci porozumět dějům, které zdánlivě nedávají smysl, a mám zkušenost, že i pro klienty to většinou bývá srozumitelné vysvětlení.

Pokud tělo nabírá nebo odmítá pustit váhu, pak pro to má vždy dobrý důvod, o tom už jsem psala v mnoha článcích. Ten důvod je prostý: stresová fyziologie. A ne, nepředstavujte si jen uspěchaný životní styl, jde opravdu o COKOLIV, co pro tělo a psychiku není pohodové a je to nějakým způsobem ohrožující. Může to být emoční vypětí, dlouhodobá nejistota, přílišná rychlost a akčnost, ale i užívání léků, zásahy do těla, dietní režimy, tlak na změnu těla atd. atd. U typického klienta se schází celá řádka těchto faktorů a společně utváří psychicko-fyziologický stav, kdy je narušena rovnováha (rozuměj, nejde nám tu o vytvoření statického stavu, ale o takovou dynamiku, kdy tělo ještě zvládá výchylky bez úhony). Pokud je takovýto „nouzový“ stav v těle nastolen, pak tělo využívá různých strategií, aby se zachovalo, a to s co nejmenšími škodami. Evolucí osvědčená strategie je právě ukládání tukových rezerv. Ty mimo jiné „obalují“ toxiny všeho druhu, včetně těch, které vznikají při stresové reakci samotné. Je to tedy přirozený a správný mechanismus, kterým reagujeme na nepohodu, abychom ji ustáli co nejlépe.

Tělo se v té chvíli připravuje na možný „boj“, což samozřejmě nemusí být reálný boj, ale zkrátka nějaká nepříjemná situace, kdy musíme nasadit své síly. Netuší, že jste to možná vy sami, kdo uměle vytváříte stresové situace svým myšlením a podporováním nezdravých emocí. To už je mimo rozlišovací schopnost. Tělo „zbrojí“, je to váš bojovník, chránící vás proti nepřízni. A to i tehdy, kdy ho vy napadáte za to, že nesplňuje vaše představy – pro tělo je takovýto útok totéž jako dejme tomu útok dravé zvěře. Bude se chránit odstavením různých „nadbytečných“ funkcí, nasazením jiných funkcí na 100% – a TUKEM.

Pokud v takovou chvíli nasadíte režim za účelem hubnutí (omezení ve stravě nebo nadměrný pohyb), tak tělo jde O TO VÍCE do nouzového režimu, protože nejenže „cítí“ blízkost boje, ale ještě vnímá, že je ODZBROJOVÁNO, připravováno o své rezervy. Zásoby tuků se zpočátku začnou tenčit (tělo je patrně ochotno je pustit, abyste měli pro boj dost energie), ale tělo to dobře vnímá a zaujímá postupně strategii jinou – už nepouštět nic, pokud to aspoň trochu půjde. Cokoliv sníte, tak nespálit, ale uložit. I z mála udělat hodně. Proto můžete od jisté fáze jíst maličko a přesto přibírat či nehubnout. Tělo bojuje o zachování stability a vaše snahy odmítá. Vy ho, z jeho pohledu, nutíte „bojovat nahé“, odzbrojené, připravené o svůj arzenál. Netuší, že přesně to je váš záměr – připravit ho o tyto zásoby, protože si to vaše mysl usmyslela. Vnímá to jako problém, který je třeba napravit, a dělat přesný opak toho, co vy chcete. Je to pak boj vás dvou, mysli a těla.

 

Cesta ven? Jako vždy, návrat do klidové fyziologie. Návrat do pocitu bezpečí a pohody. Z hlediska těla to znamená vrátit se k pohybu, který tělo nestresuje (což v určitou fázi může být spíš důkladný odpočinek a navýšený spánek) a ke stravě, která vyživuje a doplňuje (což v určité fázi může znamenat i jídlo více kalorické, které byste v jiných fázích nepotřebovali). Přesvědčit tělo o tom, že už není třeba bojovat. To vyžaduje nejen zmíněné kroky v realitě, ale v prvé řadě změnu ve vašem vnitřním nastavení – opravdový klid, bez ohledu na to, zda tělo „splňuje“ či „nesplňuje“. Jen v tomto klidu zajistíte, že tělo nebude panikařit, měnit své funkce a najíždět na úsporný režim se zpomaleným metabolismem a ukládáním rezerv. Jen tělo zklidněné, vyživené, nasycené a opečované ve svých potřebách je tělo, které nemá potřebu se nadměrně chránit tukem. Ale pozor – pokud v minulosti často k oněm bojovým situacím docházelo, tak nezapomeňte na to, že i tělo má svou paměť. Bude se patrně dlouhodobě, možná celoživotně, mít tendenci chránit o něco více, než kdyby zkušenost v minulosti byla jiná (což se týká do nějaké míry i zkušeností rodových). My jsme ale těmi, kteří mají možnost tělo nově učit – zda je doba bojů či doba míru.

 

 

In Pro inspiraci

Chtít změnu ze srdce

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
Chtít změnu ze srdce

 

Většina lidí, která se ve svém životě pokouší o hlubší a trvalejší změnu, naráží na zajímavý fenomén – odpor ke změně. To se úplně stejně týká i změn v oblasti postojů k tělu a jídlu. A velmi silně se to týká změn pohledu na svoji váhu a vzhled, ale často také ochoty pustit přísnou kontrolu nad jídlem (což je někdy motivováno právě snahou upravit svoji fyzickou podobu, ale někdy i fyzickým zdravím nebo prostě „jen“ perfekcionismem).

Žena za mnou většinou přijde ve fázi, kdy už je unavená omezujícími dietami, „hlídáním se“ a stravovacími pravidly a rituály. Většinou už chápe, že tudy cesta nevede, že je to jen další kolečko pro křečka, do kterého se kdysi plná naděje na „úžasnou proměnu“ a následný „úžasný život“ nechala lapit. Většinou už cítí, že takzvaně mele z posledního a už prostě více nesvobody a sebetýrání nedá. Vždyť jde o dobrovolnou diktaturu! Touží po tom se mít ráda, přijmout se a být se sebou a svým tělem spokojená. Zároveň se ale pořád silně ozývá hlas, že to všechno ano, ale TAKÉ je FAKT potřeba to tělo změnit (případně že není možné tu superzdravou čistící stravu pustit atd., doplňte dle situace). Je tam tedy určitý vnitřní rozpor. A kdo nebo co ho působí?

No jasně, mysl, respektive ego, které mysli využívá. Co jiného 🙂 Srdce a duše si přejí jediné – prožívat lásku, přijetí a svobodu. Nezávisle na čemkoliv vnějším. Je to ostatně jejich přirozený stav, do kterého se pokaždé chtějí vrátit. Nechtějí po vás žádné změny, žádné hubnutí, žádné perfektní dodržování čehosi arbitrárního, žádnou dokonalost. Toto hlubinné přání je ale přehlušeno myslí, která si neumí představit, že by to šlo „jen tak“, aniž by se nejdříve něco změnilo, nebo aspoň něco stávajícího udrželo s vypětím všech sil. Mysl je nastavena k věčné nespokojenosti, nikdy nechce spočinout v bytí, v přítomném okamžiku. A tak nám vnucuje různé podmínky, které musíme splnit a které jsou ze své podstaty nesplnitelné či neudržitelné. Tím si zajišťuje trvalou nadvládu – vždy budeme po něčem lačni.

Mysl ale slouží jako nástroj a vyjadřovací prostředek zároveň té naší části, která si uvědomuje, že je potřebná změna našeho vnitřního nastavení. My si MYSLÍME, že se chceme uzdravit a že chceme žít život plný sebelásky a sebepřijetí. A na nějaké (nejhlubší) úrovni to skutečně i chceme! Tato myslící část je obvykle tou, která nás posílá na různé terapie, koučinky a semináře. Vždyť nám to i všichni okolo říkají, že je třeba se mít rád a přijmout se, je to všude v těch knihách a článcích…Navíc sami vidíme, že to nikam nevede, že je to bludný kruh. To vše chápeme. Ale mrška mysl (a její pán ego) tu má paralelně další plán – překazit nám to. Při každém úsilí o hlubokou proměnu nám našeptávat, že to přece takhle nejde. Jak bychom se mohli přijmout, když jsme takoví a makoví? Jak bychom se mohli mít rádi, když vypadáme TAKHLE? Vždyť o nás nikdo nebude stát, ani my sami o sebe nemůžeme přece stát. Jak bychom mohli jíst svobodně a intuitivně, když VÍME, že našemu tělu se nedá důvěřovat? To přece nejde. JEN TAK!

 

Většinou celkem brzy odkryjeme, že se uvnitř klienta odehrává zhruba takovýto souboj – nějaká hlubinná část (srdce/duše) touží po klidu, nějaká část si to i logicky uvědomuje a ví, že je potřeba to vzít za jiný konec a pracovat na sobě a svých vzorcích (mysl ve smyslu rozumového vyhodnocení situace) a nějaká jiná část takovouto změnu vůbec, ale vůbec nechce a hledá různé chytré argumenty, proč by to bylo nezodpovědné či nemožné či nesprávné atd. (mysl ve službách ega – naší falešné osobnosti). Zde je třeba udělat v tu chvíli pořádek. Rozeznat toto divadlo a jeho herce. Komunikovat s nimi a dávat jim pozornost ve smyslu uznání a přijetí, ale nikoliv pozornost ve smyslu ovládnutí jejich sděleními. Když tuto hru nahlédneme, přijde porozumění a konec zdánlivě nerozpletitelného klubka. Jeví se to složité, ale v zásadě není. A co skutečně pomůže, abychom se CHTĚLI doopravdy uzdravit či proměnit, a abychom pro to následně vytvořili co nejlepší podmínky? Chtít změnu ze srdce. Lépe řečeno – srdce už tu změnu dávno chce, ale my se na to potřebujeme silou našeho vědomí napojit. Přisát se na tuto nejhlubší touhu, která v nás je. Dát jí co nejvíce pozornosti a podpory a na oplátku se nechat podpořit a vyživit silou, která je zde přítomna. Je to nejspíše naše jediná šance na plné uzdravení, fyzické či psychické.

 

In Překlady, Vztah k jídlu

Isabel Foxen Duke: Nový pohled na „vědomé jedení“

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
Isabel Foxen Duke: Nový pohled na „vědomé jedení“

Po malé pauze je tu opět další článek, překlad krátkého zamyšlení od americké koučky a bloggerky Isabel Foxen Duke na téma vědomého jedení. Já sama tento pojem velmi často používám a samotné vědomé jedení považuju za pilíř své práce a uzdravení našeho vztahu k jídlu i našeho metabolismu. Přesto jsem si vědoma úskalí jak tohoto pojmu, tak tohoto přístupu k jídlu. Taková už je povaha perfekcionismu – vleze si všude. Včetně těch nejužitečnějších konceptů, jakými je právě vědomé jedení…Vše je možno špatně interpretovat, překroutit a použít to proti sobě namísto pro sebe. Takže až příště budete zkoušet jíst vědoměji, pamatujte, že v prvé řadě je důležité UVOLNIT SE, jinak o žádném vědomém jedení vlastně nelze mluvit. A pokud vás to slovo rozčiluje, klidně společně s Isabel používejte pojem „vychutnávat si jídlo“ 🙂

Isabel Foxen Duke: Nový pohled na „vědomé jedení“

Jíst „vědomě“ znamená dělat jednu prostou věc:

Vychutnávat si jídlo – a to z žádného jiného důvodu než pro hodnotu potěšení jako takového.

Ačkoliv dietní průmysl možná naznačuje něco jiného, všímavost není metoda sebekontroly; jejím účelem není pomoci vám, abyste jedli méně nebo abyste zhubli nebo abyste nějakým způsobem „jedli správně“; naopak tyto cíle z dlouhodobého hlediska pouze zvýší pocity úzkosti kolem jídla a „všímavost“ promění v úkol, v dietu, v něco, v čem je možno selhat.

Pokud ve vás termín „vědomé jedení“ probouzí nevoli nebo ve vás vyvolává dietní mentalitu (tak jako tomu bylo u mě po řadu let), nebojte se tento termín úplně vypustit.

Místo toho si jednoduše zapamatujte: máte právo – a také výsadu – si jídlo vychutnat z celého srdce; máte povolení si prožitek z jídla užít a procítit bez sebekritického komentáře.

Aktivní vychutnávání jídla je radikálním činem, skrze který znovunastolíme přirozený vztah mezi jídlem a tělem – vztah, který je biologicky stvořený tak, aby nabádal k potěšení, hravosti, laskavosti a lásce.

Jinými slovy, „vědomé jedení“ je poněkud odtažitý pojem popisující něco, co je vlastně docela sexy: smyslný požitek z chutnání a prožívání, což znamená být přítomen lahodnosti jídla bez výčitek.

 

Zdroj: http://isabelfoxenduke.com/a-new-perspective-on-mindful-eating/

 

In Vztah k jídlu

Nakrmte všechny členy své vnitřní rodiny

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
Nakrmte všechny členy své vnitřní rodiny

 

Nedávno jsem si při konzultaci s klientkou uvědomila, jak moc důležité je, abychom při jídle dali důležitost všem našim složkám, vnitřním postavám, částem osobnosti…nazvěte si to dle libosti. Zároveň mi došlo, jak málo z nás to dělá a jak málo z nás to vůbec umí. Čím méně jsme na sebe napojeni, tím méně se nám může dařit, aby při naší výživě bylo zohledněno vše, co k nám patří a co tvoří naši bytost.

 

Zkusím to vysvětlit trochu srozumitelněji. Když přijdete do restaurace, do obchodu nebo se doma rozhodujete co sníst či co si uvařit, mohou se uplatňovat velmi rozmanitá kritéria. Někdo se stravuje podle přesně daných pravidel či programů – takový člověk se rozhoduje z drtivé většiny ze své mysli a trošku při tom myslí i na své chuťové buňky, v lepším případě na aktuální intuici těla. Ale přiznejme si to, ta bývá potlačena, kdykoliv máme nějaký režim, který se pokoušíme dodržovat, ať je to dieta nebo jen vyhraněný stravovací směr. A jak jsou na tom ostatní? Řekla bych, že skoro všichni se rozhodují na základě okamžitých impulsů, tedy něčeho, čemu říkají „na co mám chuť“. To zní jako správná intuitivní volba, ne? Může to tak být a nemusí. Ono se za tím „na co mám chuť“ může skrývat celá řada rozhodujících složek.

 

Domnívám se, že jako první nám naskočí reakce těch „nižších“ částí naší bytosti, což bývají například části pudové (zaměřené na čisté přežití a nikoliv na dlouhodobou prosperitu a celkovou harmonii), proto se často ozývá podprahová potřeba dát si něco kalorického a vydatného, zvláště v obdobích stresu a nepohody. Případně jsou to části nás, které byly v minulosti nějak potlačeny a mají tendenci nás nevědomě ovládat a vysílat zprávy o svých potřebách formou různých nutkání. Například to velmi často bývá naše vnitřní dítě, které je skoro u všech z nás emočně nedosyceno a nebylo respektováno vinou represivní necitlivé výchovy. Takové zraněné vnitřní dítě touží primárně po tom, aby dostalo svá „cukrátka“, aby byly okamžitě uspokojeny jeho potřeby potěšení a také, aby nějakým způsobem získalo pocit lásky a péče, klidně i skrze dobré jídlo. Nejčastěji sladké nebo takové, na které jsme byli zvyklí jako děti, na čem jsme byli odchováni.

 

Někdy je úplně v pohodě tyto „nižší“ nebo řekněme „starší“ části vyslechnout. Pokud jsme v náročné životní situaci, zvláště, jsme-li fyzicky vyčerpáni, pak je logické upřednostnit kaloricky vydatnější stravu a nechat si různé detoxy a lehká jídla na období, kdy se budeme cítit celkově silnější. A také je dobré čas od času dopřát našemu vnitřnímu dítěti radost, dát mu najevo, že jsme tady pro něj a chceme mu dopřát to, co si žádá. Ale tak jako u reálného živého dítěte – je rozdíl mezi tím, pokud mu sem tam dovolíme dát si „nezdravou“ čokoládu, a tím, když ho necháme od rána do večera jíst jen sladkosti, po kterých mu bude špatně. Nejsme jen naše pudy přežití ani jen naše potlačené a nedosycené vnitřní postavy – a koneckonců, i ty někdy potřebují něco zcela jiného než náhražky ve formě dobrého jídla. Potřebují primárně (!) naši lásku a soucit a jídlem jim to nikdy nevynahradíme.

 

Jsou tu však i další složky naší osobnosti – naše srdce, naše duše a naše čistě hmotné tělo a jeho orgány. Z vnitřních postav jsou tu kromě dítěte také např. vnitřní žena či muž, vnitřní dospělý, a pak mnoho archetypů (král, milenka, čarodějka…), kterých je prakticky nekonečné množství a každý má také své specifické požadavky. To je celá banda lidí, kterou musíte uspokojit! Samozřejmě, není možné vyhovět všem, ale realita bývá taková, že když přijde čas se najíst, ozvou se obvykle jen jedna, dvě či tři postavy či složky. Nemusíte tedy řešit všechny „potenciálně přítomné“.

Řekněme, že se ozve zmíněné vnitřní dítě, které chce nějaký pěkně chemicky nabarveny a bílým cukrem oslazený dort, který na vás přímo mrká za sklem v cukrárně. Řada lidí okamžitě zareaguje (pokud nejsou zrovna na zmíněném „režimu“ či se nesnaží o sebekontrolu v oblasti jídla) a sladkost si zakoupí. Ovšem, kdyby tito lidé chvíli posečkali, uslyšeli by za nějaký čas, že se v nich ozývá další část. Třeba moudrý dospělý, popřípadě intuice těla či konkrétní orgány, které nejsou zrovna v kondici – to, „kdo“ se ozve, záleží spíš na tom, zda jsme více pragmaticky založení, nebo nás oslovuje spíše psychologie či duchovní oblast. Takže je docela možné, že kdybychom s volbou nespěchali a vyslechli si další „přítomné“, rozhodli bychom se jinak. Pravděpodobně lépe. Možná bychom více prospěli svému zdraví anebo i své duši, zkrátka by to bylo rozhodnutí, které je více v souladu s celkem, s CELOU naší bytostí, a ne jen s jejím výsekem.

 

Když to tedy převedu do praxe, jak zacházet se situací, kdy musíme učinit volbu, co sníst? Moje rada je dát si na to maximum možného času a pozorně naslouchat, co se ve vás postupně bude objevovat. Skoro zaručeně tam bude více hlasů, více návrhů. Nedoporučuji jednat na základě prvotního impulsu, pokud nejste už velmi silně v kontaktu se svou podstatou, chcete-li, s vaším vnitřním vedením. Často se spíše než naše podstata ozvou části zmíněné výše, kterým není úplně vždy radno vyhovět. Ptejte se, zkoumejte, naciťujte se. Dejte prostor i jiným složkám či postavám, ať vyjádří svůj názor. Pokud se názory liší, hledejte konsenzus či kompromis. Pokud není možný, ujistěte tu složku/postavu, které nebude vyhověno, že to není nic proti ní, že její potřeby budou ošetřeny jinak a že i tak je pro vás důležitá. Je to pro ni často důležitější než to, jestli vyhovíte jejímu momentálnímu rozmaru, který je často spíše žádostí o pozornost.

 

Dnešní doba nám přináší velkou výzvu, protože máme obrovský výběr toho, co je nám dostupné, a proto je naše svoboda volby poměrně náročná záležitost. Naši předkové to tak neměli – neexistoval žádný přeplněný supermarket, většinu času nebyly ani žádné restaurace. Jedlo se to, co bylo. My to dnes máme jinak, musíme volit na základě rozmanitých kritérií, a pak za to nést následky. K tomu, abychom udělali co nejlepší volbu, je třeba se ztišit, nespěchat a popřát sluch všemu, co tvoří to, kým jsme.

 

In Pro inspiraci

Hypersenzitivita – vstupní brána k potížím s jídlem a tělem?

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
Hypersenzitivita – vstupní brána k potížím s jídlem a tělem?

 

Když mne kamarádka a bývalá klientka Bára, zakladatelka webu Hypersenzitivita, požádala o sepsání článku pro svůj blog, přemýšlela jsem, jak toto téma vztáhnout k tomu, čím se primárně zabývám já, tedy psychologií našeho vztahu k jídlu a tělu. O hypersenzitivitě jako takové už bylo sepsáno mnoho knih a článků (ačkoliv stále ne tolik, aby se jednalo o plně respektované a rozšířené téma, zdá se mi), nechci tedy jen přidat něco k této hromadě. Chci se aspoň krátce zamyslet nad tím, zda a proč má hypersenzitivní člověk (zejména žena) větší sklon k tomu trpět různými formami negativního postoje k jídlu a tělu.

 

Hypersenzitivní žena je přecitlivělá, v plném rozsahu tohoto slova. Nejde o nějakou hloupou generalizaci nebo eufemismus. Tuto výraznější formu citlivosti už je dnes možno diagnostikovat pomocí různých testů, což má na jednu stranu negativum, že získáme „nálepku“, jíž se můžeme nechat zbytečně limitovat a nadměrně se s ní začneme identifikovat. Zároveň nám takové označení souboru našich zkušeností může pomoci blíže porozumět tomu, co se v nás děje a můžeme díky tomu se situacemi v životě lépe zacházet. Takže jde vlastně o další krok v našem sebepoznávacím procesu, kdy lépe chápeme, co nám dělá dobře a co ne. A to učím všechny ženy bez rozdílu.

 

S přecitlivělostí se nežije úplně snadno ve společnosti, která je posunutá spíše k druhému extrému – necitlivosti. Ať už jde o necitlivost k vlastnímu nitru (kolik lidí se poctivě věnuje napojení se na své nitro každý den?), k druhým lidem, ke zvířatům, k životnímu prostředí atd. Z tohoto hlediska jsou hypersenzitivní osoby už z definice ohrožený druh. Nejsou zrovna ideálně uzpůsobeni k životu v přelidněné, hlučné moderní civilizaci plné vysokého toku obrazových i slovních informací, nepřirozeně silných smyslových vjemů a neharmonických emočních energií v jednotlivých lidech i celém kolektivu. Toto samo o sobě znamená zvýšené riziko stresových reakcí v těle a s nimi související větší psychické lability. Může být snížený pocit bezpečí a důvěry ve svět (zvláště, pokud měla hypersenzitivní žena necitlivou rodinnou výchovu nebo prostředí ve škole). Často si tito lidé už v raném dětství začnou vytvářet výrazné obranné mechanismy, aby byli méně zasahováni – to mohou být různé formy nutkavého chování (třeba i úzkostlivá čistotnost či přejídání) nebo vzdálení se z těla do mysli (mnohdy mají tito lidé poměrně vysokou inteligenci a tak se schovají do světa vědy, techniky, spirituality nebo umění). Objevuje se zvýšená potřeba kontroly, související s oním nižším pocitem bezpečí a důvěry. Je to touha udělat svět aspoň trochu srozumitelnějším a předvídatelnějším místem.

 

Velká citlivost vůči okolí se u dítěte projevuje tak, že je zasahováno necitlivými poznámkami a projevy chování od rodiny, kamarádů, spolužáků či učitelů, více než některé jiné děti. Prožívají každou emoci niterně až dramaticky. To vede zpravidla k posílení „krunýře“, stažení se do vlastního světa, popřípadě ke snaze různé nedostatky kompenzovat, třeba dobrými známkami nebo přizpůsobením se partě. Pokud jde o mladou dívku, často se cítí nedostatečná kvůli vzhledu či váze, a tak nezřídka v pubertě nebo už dříve nastoupí cestu diet, cvičení a vylepšování svého zevnějšku. Právě toto období je náchylné i na poruchy příjmu potravy typu bulimie či mentální anorexie. Dívka se většinou cítí nikým nepochopená a odlišná (často jí vyšší vnímavost přináší i jiné zájmy než mají vrstevníci nebo různé mimosmyslové schopnosti či naladění na duchovní svět). S tím se pojí pocit nepřijetí a nemilovanosti. Hypersenzitivní lidé jsou pro okolí často obtížně pochopitelní a mohou vzbuzovat i nevoli – to je dáváno najevo poznámkami typu „ty všechno moc prožíváš/řešíš“, „tobě všecko vadí“, „už jsi zase nemocná“ atd. Asi není třeba dodávat, že přecitlivělí lidé častěji trpí psychosomatickými potížemi, kdy se jejich stresové hladiny vychylují i při malých podnětech. Silné nezpracované emoce se ukládají v těle. Na okolí mohou působit jako simulanti nebo slaboši.

 

Nutno říct, že jedním z obranných mechanismů hypersenzitivního člověka je ona již zmíněná potřeba se nějak „vylepšit“, jakoby dorovnat to, v čem podle nich selhávají (a něco se vždy najde bez ohledu na objektivní skutečnost). To je u kořene perfekcionismu, který má rozmanité projevy – může to být snaha mít dokonalou tvář a postavu, jíst podle přesně daných pravidel stoprocentně zdravou stravu, dosahovat výborných výsledků ve studiu a později v kariéře, být perfektní partnerka a matka podle soudobých měřítek, dokonce i být dostatečně uvědomělá a duchovně vyspělá. Je svým způsobem jedno, jakou oblast života si perfekcionismus najde jako svůj úkryt – podstatné je, že někde najde své pole působnosti, a mnohdy se tam velmi šikovně skrývá, než ho odhalíme…

 

Dalo by se pokračovat déle a zevrubněji (ano, zevrubnost a smysl pro detail patří k vlastnostem hypersenzitivních osob, takže je vám asi jasné, že do této kategorie spadám i já), ale podstatné je, že citliví lidé mají zvýšené riziko, že se u nich objeví (také třeba) potíže s jídlem a tělem. Není ale třeba se kvůli tomu cítit jako oběť osudu – ostatně jde jen o riziko, které se nemusí realizovat, a pokud ano, dá se s tím samozřejmě pracovat. Myslím, že prvním krokem je právě rozeznat, že jsme úplně v pořádku takoví, jací jsme –  že jen máme určitá specifika, která se pojí s hypersenzitivitou. Ta je třeba respektovat a nevystavovat se zbytečně příliš silným stresujícím podnětům, pokud to můžeme ovlivnit, a pokud jim jsme z nějakého důvodu vystaveni, tak umět jejich dopad minimalizovat a dát dostatek významu následné péči o sebe. Budeme nejspíš potřebovat o trochu více času a prostoru pro sebe než lidé s „hroší kůží“. Na některá místa či do některých aktivit prostě s ohledem na sebe nepůjdeme nebo jen obezřetně. Budeme se muset důsledněji starat o své zdraví a psychickou pohodu (např. skrze stravu a pohyb), aniž bychom šli do druhého extrému posedlosti stravou či pohybem. Budeme se muset naučit postupně pouštět kontrolu a uvolňovat svůj perfekcionismus. Můžeme hledat i různé cesty, jak se zocelit a posílit, aniž bychom šli násilně přes své hranice. Hypersenzitivita zkrátka je tanec na hraně – jak žít beze strachu a naplno a zároveň ohleduplně ke své jemnější dispozici. Přeju všem, kdo se s ní potýkají, aby s ní přestali bojovat nebo se kvůli ní cítili jako oběť, ale aby se s ní dobře seznámili, spřátelili a naučili se ctít i zmírňovat její omezení a naopak využívat její dary. Protože ty mohou být veliké.

Mrkněte i na další články na webu Hypersenzitivita a pokud se vám líbí, podpořte Báru také na facebookové stránce jejího projektu.

 

 

 

In Překlady, Pro inspiraci

Isabel Foxen Duke: Jak BMI ovlivňuje emocionální jedení

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
Isabel Foxen Duke: Jak BMI ovlivňuje emocionální jedení

 

Isabel Foxen Duke je prostě geniální, a tento článek považuju (ano, opět…) za zcela klíčový, pokud jde o téma váhy. Někde v nás je skutečně hluboce zarytá představa (posilovaná tvrzeními tzv. odborníků, včetně uznávaných lékařů), že existuje jakési zdravé (a tedy přijatelné) váhové rozmezí, do kterého bychom se všichni měli vejít, a jež je určeno toliko naší výškou. Jde o koncept nesmírně zastaralý a omezený, který se přesto jako klíšte drží v našich myslích a bohužel i v ordinacích, pracovnách výživových poradců, fitness centrech atd. Naštěstí už pomalu začíná pronikat do povědomí odborníků i širší veřejnosti – doufejme, že časem i do našich luhů a hájů…

 

Isabel Foxen Duke: Jak BMI ovlivňuje emocionální jedení

Nedávno jsem ke svému kolegovi jen tak mimochodem udělala poznámku… něco na způsob „BMI je hovadina.“

 

Lehce otcovsky, tak jak to umí jen postarší muž z oblasti profesionálního zdravotnictví, mi odpověděl: „Byl bych opatrný s takovými obecnými tvrzeními…neznáte všechny způsoby, jimiž je BMI používáno…“ Okamžitě jsem své tvrzení začala znovu analyzovat.

 

Jsem schopna se plně ve všech případech postavit za obecné tvrzení, že „BMI je hovadina“?

A co tehdy, když posuzujeme zdraví hladovějících dětí v Africe?

A co tehdy, když posuzujeme zdraví různých demografických skupin v populaci?

 

Hluboce jsem o tom přemýšlela…

 

A mojí odpovědí bylo rezolutní ANO. Neboť koncept BMI je založen na předpokladu, že existuje specifické váhové rozmezí, které je zdravé pro každého, a tedy že všechna lidská těla jsou v zásadě stejná. Předpokládá, že se lidé nijak neliší od iphonů 6 – že mé tělo při výšce 170 cm by mělo vypadat zhruba stejně jako tvé tělo při výšce 170 cm – a tedy že naše zdraví je možné efektivně posuzovat na základě toho, jak vycházíme z porovnání s obecným „průměrem“ populace, spíše než na základě toho, jak vycházíme z porovnání s naším vlastním přirozeným individuálním váhovým rozmezím, tzv. setpointem. Koncept BMI ve všech případech selhává, díky tomu, že odmítá z definice existenci tělesné rozmanitosti.

 

(a umím si vymyslet podstatně efektivnější způsoby, jak posoudit, zda někdo umírá hlady, ale to by byl jiný e-mail, který si nechám na jindy.)

 

Ti z vás, kdo jsou v mém newsletteru noví, se mohou divit, proč se tímto zabývám? Co to má společného s vašimi trápeními v oblasti jídla, přejídání či emocionálního jedení?

 

Má to společného mnoho.

 

Neboť většina žen vstupuje do cyklu diet a přejídání s předpokladem, že existuje nějaká váha, kterou by měly mít a jež je jiná, než jejich současná, na základě těchto populačních průměrů, spíše než na základě toho, kde jejich vlastní unikátní a individuální těla mají sklon přirozeně být, když se o sebe dobře starají.

 

Každý emocionální jedlík, přejídač či obecně každý člověk na této planetě, který blázní kvůli jídlu, se stal někým takovým proto, že začal bláznit kolem jídla ve snaze zmanipulovat svou velikost těla za použití síly a kontroly. Aby bylo jasno, nestali se jimi proto, že by se kvůli svému zdraví snažili jíst více zeleniny, ale proto, že se pokusili doslova zapadnout do fyzické formy předurčené společností, která si myslí, že bychom všichni měli být vzhledově stejní: štíhlí. A to štíhlí v relativně úzkém rozmezí.

 

Dokud jako společnost nezačneme přijímat fakt, že tělesná rozmanitost existuje – tedy že nejsme iphoni 6, kteří by měli všichni vypadat přesně stejně – budou dysfunkční způsoby chování kolem jídla, které jsou restriktivní a zároveň rebelující, přetrvávat nadále. Tečka.

 

Zdroj: http://isabelfoxenduke.com/how-bmi-affects-emotional-eating-2/

 

In Vztah k jídlu

Máte potřebu kontroly? Kontrolujte svoji mysl!

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
Máte potřebu kontroly? Kontrolujte svoji mysl!

 

Jednou z největších chyb, kterou můžeme dělat, pokud jde o zdraví a funkčnost našeho metabolismu, a tedy i o výslednici naší váhy, je snaha tělo kontrolovat. Ó, jak často musím rozptylovat toto zažrané přesvědčení, a sice že není možné tělo ponechat „jen tak“ – aby si samo určovalo, co jíst, kdy to jíst a kolik toho jíst. Zdá se to pro mnohé být něčím zcela nemyslitelným, možná doslova kacířstvím – vždyť si tak moc přejí zhubnout, nebo si alespoň váhu udržet tam, kde je. A já úplně rozumím tomu, odkud to pochází. Snaha kontrolovat tělo (a tedy i jeho podobu) jde ruka v ruce s potřebou mít pod kontrolou svůj život. Vychází to z (mylné) domněnky, že když se na všech stranách náležitě zabezpečíme a pojistíme, když si vše předem nastudujeme a naplánujeme, tak že to vyjde podle našich plánů. Přitom nám už život tolikrát prokázal, že tato strategie nefunguje – že jsme spíše „žiti“ mocnou silou Života.

 

Pozor, nemyslím si ani, že jsme oběťmi, tedy bezmocnými loutkami, které nemají žádný podíl na tom, co se jim děje. To vůbec ne. Naše rozhodnutí rozhodně průběh našeho života utvářejí, jsme přece svobodné bytosti. Ale je to asi tak, že my děláme jisté tahy pomyslnými šachovými figurkami, ale co udělá protistrana, už je mimo naši moc. Nemáme moc nad celou šachovnicí ani nad celou hrou. A pokud jde o přírodu (tedy i o tělo), tak tam si jako lidstvo čím dále více uvědomujeme, že je třeba s ní spolupracovat, a nesnažit se ji převálcovat našimi racionálními úvahami o tom, jak by měla fungovat.

 

Co nám tedy zbývá, ptáte se? Nechat tělo, ať si dělá, co potřebuje, a my mu jen máme vycházet vstříc? Ano, přesně tak. Na té nejhlubší úrovni tělu naslouchat a dovolit mu, aby projevilo sílu své vnitřní zabudované moudrosti. Tělo UMÍ samo sebe řídit, včetně stravy, včetně váhy. A jak už jsem psala dříve – tělo nejsou JEN naše chuťové pohárky! Tělo je celý komplex naší bytosti, celý soubor tělesných částí, orgánů a funkcí, ale také emocí a intuitivních reakcí (které, jak dnes víme, aspoň z části vycházejí z nervových tkání v trávicí oblasti). To vše je třeba při našem naslouchání zohlednit a to vše bude naší volbou zasaženo. Tedy: vnímat, jak daná potrava působí na jednotlivé oblasti v našem těle, včetně třeba naší nálady, a jak na tuto potravu reaguje naše instinktivní složka (spíše „ano“ nebo spíše „ne“?).

 

Co ale vypnout můžete, je mysl, aspoň do veliké míry. Proč ne zcela? Protože žijeme v době, kdy bohužel (i bohudík) máme obrovskou paletu výběru, včetně potravin, které mají s opravdovou potravou jen málo společného. Potřebujeme mít informace o tom, co je kvalitní a aspoň přiměřeně pro tělo prospěšné či aspoň neškodící (ač i zde bych polemizovala, že při hlubším spojení se sebou i toto jsme schopni rozeznat bez mysli). Takže ano, určitá informovanost je určitě užitečná. Ale my necháváme mysl zajít příliš daleko. Programuje nám přesnou skladbu stravy, včetně jejího načasování a porcí. Vytváří nám pevné režimy, stravovací modely a dietní plány. Počítá nám kalorie a jiné výživové údaje. Váží jídlo i nás samotné. Hodnotí nás, jestli jíme „správně“ nebo „špatně“. Vyvolává strach z různých potravin a jejich dopadu na váhu či zdraví. Přináší spoustu soudů a zbytečných omezujících myšlenek. Právě ZDE je na místě použít naši schopnost kontroly. Sledujte, co produkuje vaše mysl. Zcela vědomě si toho všímejte, a záměrně s tím pracujte – tak, že tyto myšlenky včas zaznamenáte, zpochybníte (či se alespoň zeptáte, zda jsou skutečně a naprosto pravdivé), případně nabídnete myšlenku jinou, která je pro vás ve výsledku prospěšnější. S myslí JE možné a dokonce žádoucí pracovat, a tedy ji v jistém smyslu mít pod kontrolou. Protože pokud je příliš přebujelá, stává se nebezpečnou.

 

Naopak, ve vašem těle, se (navzdory tomu, co si o něm myslíte) nalézá místo bezpečí. Místo, na které se můžete spolehnout. Proč? Protože tělo vždy dbá v prvé řadě na svoje přežití a to v co nejlepším možném stavu. Tělo usiluje o zdraví a harmonii. Jen naše ignorace jeho signálů a naše nekontrolovaná mysl mohou přinést stav nerovnováhy a tedy i různé symptomy, včetně nepřirozené váhy. Přeneste vaši unikátně lidskou schopnost kontroly z těla do mysli, a uvidíte – vaše tělo se o sebe postará lépe, než byste to dokázali s pomocí hlavy.

 

In Vztah k jídlu

„Kolik mám jíst, abych…?“

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
„Kolik mám jíst, abych…?“

 

Velikost porce – věčné dilema těch, kteří nějakým způsobem řeší svoji váhu. Nutno říct, že nejen těch, jež trápí nadváha, ale i těch, co se snaží nějaká ta kila nabrat, třeba po epizodách anorexie, drastických diet nebo příliš nevyvážených výživových směrů. Setkávám se s postojem, který by se dal nazvat „Musím jíst tolik, abych nepřibral(a), popř. zhubl(a), popř. přibral(a).“ Problém tkví už v tom slůvku „abych“, tedy v tom, že to naše jedení má mít nějaký jasně definovaný cíl a účel. Ano, existují případy, kdy jíme proto, abychom dosáhli něčeho specifického, např. se chceme vyléčit z nějaké nemoci nebo se snažíme o konkrétní typ detoxikace nebo psychické očisty. Jsou to speciální případy, kde je zohledněna celková skladba stravy včetně jejího množství a frekvence či načasování. Pokud ale jde o běžnou každodennost, vnímám, že tam je cíl „definovaný“ zhruba nějak takto: najíst se tak, aby to podpořilo moje fyzickou i psychickou činnost v daném dni, a zároveň došlo k uspokojení z jídla na úrovni těla i duše. To znamená přiměřeně zdravě, přiměřeně chutně a v přiměřené míře.

 

Jsem jedním z těch, kteří se domnívají, že proto, abychom dosáhli nějaké úpravy hmotnosti či obecně funkčnosti našeho metabolismu, není třeba porce nějakým způsobem „hlídat“, tedy je kontrolovat naší myslí. Nevěřím v potřebu sledovat si kalorické hodnoty ani množství přijatých tuků, bílkovin či sacharidů, natož jídlo nějak odměřovat či odvažovat. Mám za to, že jakákoliv kontrola myslí (mimo výše uvedené speciální případy) do našeho stravování nepatří. Protože proč? Protože nás uvrhávají do menší či větší míry stresové fyziologie – snažíme se množství „dodržet“, zvládat situace, kdy máme jídla příliš málo (anebo moc), lpíme na přesnosti dané arbitrárními čísly, signalizaci těla přehlušujeme racionálními argumenty, proč „je třeba“ jíst právě takovéto množství. To vše nás stresuje a přispívá to k opaku – k poškození metabolismu a s tím spojenému přibírání (anebo naopak neschopnosti přibrat).

 

A také – je to činnost veskrze zbytečná a nesmyslná. Zapomínáme při ní, že v nás je ZABUDOVANÝ seberegulační mechanismus. Anebo skutečně věříte, že je pocit nasycení a uspokojení z jídla, který zažíváme, jen cosi „navíc“, co neslouží žádnému účelu? Že když to nebude řídit naše kontrolující mysl, že nejsme schopni poznat, kdy máme moc anebo málo čehokoliv (nejen jídla)? To, že jsme jako společnost dospěli do bodu, kdy naše těla považujeme za hloupá a jejich signalizaci už skoro nevnímáme anebo zpochybňujeme její správnost, je pro mne alarmující, byť pochopitelné, vzhledem k tomu, jak moc jsme se odcizili své přírodní podstatě. Je ale možné se učit znovu navracet důvěru tělu, a to včetně důvěry tomuto systému seberegulace – skrze trpělivou praxi, kdy se snažíme signály zachytávat a jednat podle nich. Tím se navazuje zpřetrhaný kontakt s tělem.

 

Jak tedy jíst? Do té chvíle, než ucítíte v žaludku PŘÍJEMNÝ pocit nasycení. Dostatku, který ještě nepřechází v pocit (již lehce nepříjemné) přeplněnosti. V žaludku je ještě prostor, ale kdybychom ho zaplnili, už by to moc příjemný vjem nebyl. Samozřejmě, jde o pohyblivý bod, a nemá smysl se ani zde honit za nějakou dokonalostí. Budeme se trefovat více či méně a praxí se toto bude jen zpřesňovat. Pokud tuto jednoduchou formulku dodržíme, pak budeme jíst „správnou porci“, bez ohledu na přesná čísla. Budeme jíst porci, která odpovídá individualitě našeho těla v prostoru a v čase, ve kterém se zrovna nalézá. A to je něco, co nám nikdo nezměří. Je to něco, co se neustále mění a je třeba tomu věnovat svoji pozornost, právě proto, že to není objektivní. Toto platí i pro osoby, které chtějí měnit jakýmkoliv způsobem svoji váhu. Protože porce uměle veliké nebo malé nepřinesou tělu nic pozitivního – jen stresovou reakci, která metabolismus nepodpoří. Takže, vraťme se zpět k vnímání těla, v otázce množství jídla, jako i všude jinde.

 

 

In Vztah k jídlu

Podlehnout či nepodlehnout – může být v pořádku oboje?

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
Podlehnout či nepodlehnout – může být v pořádku oboje?

 

Jsem myslím docela známá tím, že hlásám stoprocentní povolení v případě jídla. Neodpírat si, netýrat se zákazy a příkazy, nejíst podle striktních pravidel. Za tím si také stojím. Věřím plně tomu, že pokud budou v naší mysli některé potraviny či jídla onálepkovány jako nedostupné, hříšné, škodlivé, nezdravé, příliš kalorické, případně si přízvisko doplňte sami, tak naše mysl na ně začne být fixována. Děje se to navíc skrze biologické mechanismy, kdy mozek vycítí v určitých případech, že je něčeho nedostatek (a už nerozezná, zda reálný nebo námi způsobený a tedy pouze imaginární) a v zájmu našeho přežití a prosperity se snaží nás motivovat k tomu, abychom toto nedostatkové zboží vyhledali, kdykoliv se objeví na obzoru. Takže přátelé, tudy ne, je to slepá ulice, která vede pouze do temných propastí kolotoče odpírání a přejídání, nebo minimálně obsesivních myšlenek kolem jídla.

 

Jiná věc ale je, že jsou mezi námi lidé, kteří to mají opačně. Popravdě řečeno, u mě se coby klienti objevují málokdy. Je to i proto, že víc těchto osob se vyskytuje mezi muži, kteří ke mně z různých důvodů (zatím) moc nechodí. Zatímco pro mé ženské klientky je typické, že jsou na sebe přísné, neustále drží nějaké redukční diety nebo se snaží řídit pravidly svazujících výživových směrů, u mužů bývá situace častěji trochu jiná. Není tolik mužů, co by týrali své tělo dietami nebo byli posedlí zdravou výživou – i když rozhodně také existují, a je jich více, než si většina z nás myslí! Více se ale u mužů setkávám s tím, že jsou zvyklí si dát vždycky to, po čem jejich chuťové pohárky zatouží. Byť i oni pak někdy trpí výčitkami a pocity, že by se měli více „hlídat“, aby nepřibírali nebo aby jim sloužilo zdraví.

 

Muže ale v naše kultuře nepronásledují tak tvrdá kritéria na vzhled jako je tomu u žen (a opět, doba se i v tomto mění, mluvím tedy o převažujícím modelu). U mužů se stále ještě klade větší důraz na jejich pracovní úspěchy, finanční situaci či mocenské postavení. V mužích se neupevňuje odmala představa, že by měli toužit po útlejší postavě, a pokud se některý z nich stravuje výrazně odlišně a mnohem zdravěji než jeho kamarádi a kolegové, vzbuzuje to většinou spíš pobavení až odsouzení. Dochází tedy častěji k tomu, že o svá těla pečují, v protikladu k ženám, MÁLO. A jídlo považují spíše za pouhé palivo pro jejich výkony, případně za něco, co slouží čistě k potěšení, bez ohledu na to, zda na to tělo reaguje dobře či ne.

 

Ačkoliv je z mého hlediska potěšení zcela nezbytnou složkou našeho stravování, z důvodů psychického zdraví i plně funkčního metabolismu, myslím si, že není jediným, na co bychom měli brát při jídle ohled. Lépe řečeno, je třeba dbát na potěšení CELÉHO TĚLA, nikoliv jen našeho jazyka. Tedy vnímat, zda se z naší potravy raduje celé naše tělo. Pokud tělo naopak protestuje – je to signál, že je třeba se nad naší stravou zamyslet a možná se pokusit více zprávám našeho těla naslouchat. V tomto mají ženy opět náskok – jsou ze své přirozenosti lépe s tělem spojeny (což je dáno už biologicky tím, že jsou nositelkami života) a mají vyvinutější intuici jako takovou. Pro muže je toto zkrátka (zpravidla) větší úsilí, a vyžaduje to od nich silnější záměr a motivaci. Možná se dokonce musí naučit si některé potraviny odepřít – ale pozor, nikoliv ve smyslu deprivace (která vede ke stresové reakci v těle, protože vnímáme, že je někde nouze), ale ve smyslu orientace na to, co nám nejvíce prospěje (což vede naopak k reakci klidové, kdy je pozornost zaměřena na pozitivní kroky vůči svému tělu).

 

Sečteno a podtrženo: většina klientů se potřebuje učit si jídlo povolovat, neutralizovat svůj postoj k němu, přestat se ho obávat z důvodů váhy či zdraví, protože jsou lapeni v silné stresové fyziologii, která jim škodí podstatně více než jakákoliv potravina. Toto se týká z převážné části žen. Pak existuje skupina klientů, která se naopak potřebuje učit určitá jídla omezovat či ze svého jídelníčku vypouštět, zajímat se více o své celkové zdraví a hladinu energie, protože ačkoliv jsou možná fyziologicky v klidové reakci, jejich tělo přesto na nevhodné, nekvalitní či jinak nadměrně zatěžující potraviny reaguje. Toto se týká z převážné části mužů. Dá se říct, že u první skupiny se zaměřuji na posílení ženské (jinové) energie, charakterizované zeslabením kontroly a disciplíny a prohloubením uvolnění a přijetí. U druhé skupiny je naopak účinnější posilovat mužskou (jangovou) energii, kde se pokoušíme dát větší důraz na sílu záměru, zvědomění tělesných reakcí a laskavé, ale pevné vnitřní vedení v oblasti stravy. Tak jako vždy, nic není černobílé, a každý potřebujeme ke svému zdravému rozvoji něco trochu jiného.

 

In Pro inspiraci

Jaký je rozdíl mezi sebereflexí a sebekritikou?

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
Jaký je rozdíl mezi sebereflexí a sebekritikou?

 

Uvědomění si velmi podstatného rozdílu mezi sebereflexí a sebekritikou považuju za stěžejní pro všechny, kteří zápasí s negativním postojem k sobě, s nedostatkem sebelásky. Často se ke mně dostávají ženy, které jsou lapeny v nezdravých vzorcích myšlení a chování a projevuje se to například sklony k přejídání se, záchvatovitému jedení či zajídání emocí. Všechno to jsou způsoby zacházení s jídlem, které v lidech probouzejí pocity viny a selhání, protože tuší, že to není konstruktivní způsob řešení svých emočních stavů a že to může mít své následky v podobě zdravotních symptomů nebo navýšení váhy. Rozhodně nejsem zastánce toho, abychom tyto své návyky nijak neřešili. Zároveň je velmi kontraproduktivní, pokud se neustále točíme v kolotoči výčitek a studu. To nás udržuje v pocitu, že jsme „špatní“ a „poškození“ a že to s námi asi moc lepší nebude. Tedy tento vzorec zas a znova opakujeme a utvrzujeme se v tom, že jsme beznadějný případ.

 

Jak z toho ven? Je patrné, že sebekritika nám nepomáhá. Spirála viny dokáže být velmi destruktivní a naopak náš vzorec posiluje. Je to stejné, jako když „třídnímu grázlovi“ učitelé neustále opakují, že je to budižkničemu, který se není schopný nic naučit a nikdy z něj nic kloudného nevyroste. Myslíte si, že ho to namotivuje k tomu, aby svůj život vzal do svých rukou a něco vytvářel? Pravděpodobně tomu bude naopak, uvěří tomu, že jeho identitou je být pětkařem, co to nikam nedotáhne. Sebekritika ve chvílích, kdy podlehneme závislostním chováním (kam může spadat i zvyk přejíst se, když jsem ve stresu) často způsobí jen to, že se rozhodneme rovnou dojíst celou krabici sušenek a zítra klidně znova. Protože „to jsme my“.

 

Jako cestu vidím něco, čemu říkám zdravá sebereflexe. Ta se vyznačuje tím, že je věcná (prostě pojmenováváme skutečnost – teď jsem se přejedla, protože jsem nechtěla cítit tu prázdnotu, kterou jsem pocítila), nehodnotící (nejsem proto ještě špatný člověk), chápající (zatím jsem se ještě nenaučila řešit svoje emoční stavy jinak a lépe) a soucitná (jsem v pořádku, i když to nezvládám tak, jak bych ráda, a i tak si zasloužím svoji lásku, možná teď naopak O TO VÍCE, protože se cítím mizerně). Sebereflexe NEZNAMENÁ, že svoje chování schvaluji ve smyslu, že bych ho považovala za vhodné a žádoucí. Neznamená to, že ve svém chování chci nadále setrvávat, protože je to ok. To chování samotné je dost možná sebepoškozující a nezdravé pro naše tělo i psychiku, zvláště pokud probíhá na nevědomé úrovni (tedy např. rychlé jedení bez vnímání smyslových podnětů). Ale MY jako lidé jsme přesto v pořádku a hodnotní. A právě proto, že si uvědomujeme tuto svou nezpochybnitelnou vrozenou hodnotu, chceme s tímto ničivým chováním skoncovat. Dělat to, co nám skutečně prospívá.

 

Takže…až se příště přejíte, sníte něco hodně nezdravého, zacpete své smutky…zkuste se následně nemarinovat ve vlastním sebemrskačství. Zkuste se k sobě pro jednou nechovat jako trestající rodič. Zkuste se k sobě chovat jako někdo, kdo je milující a přijímající. Ten, kdo vás miluje, bude mít totiž na mysli vaše vyšší dobro. Neodsoudí vás a pochopí, že jste nedokonalí a některé věci se teprve těžce učíte. Zároveň vás bude motivovat k tomu, abyste to učení nevzdávali, abyste jednoho dne mohli dosáhnout svého plného sebevyjádření a vnitřního naplnění. Můžete si to představit jako rozdíl mezi kritickým, nelítostným rodičem a rodičem, který je láskyplný a přitom důsledný. Věřte tomu, že s přístupem toho druhého se vám budou vaše nezdravé návyky měnit podstatně lépe.