test

Pohádka o silném princi a krásné princezně

Pohádka o silném princi a krásné princezně

 

Dnes to bude spíš takové provokativní zamyšlení, které mi přišlo před pár dny, když jsem si uvědomila, jak silně na nás působí archetypální představy o ženách a mužích. Dovolím si tedy malý exkurz do mého původního vzdělání, což je kulturní antropologie. Někde v nás jsou odmalička zakořeněny představy, jaká bych měla být já, „správná žena“, či já, „správný muž“. Odráží to naše společnost a média – všudypřítomné vizuální ztvárnění žen a mužů ve filmech a reklamách, texty písní, ale i příběhy v románech atd. Výchovou v dané kultuře se tedy do nás tyto informace otiskují a formují naše dospívání v ženy a muže. A samozřejmě se můžeme bavit i o (epi)genetickém přenosu nebo kolektivním nevědomí, kdy stovky generací tyto archetypy předávaly svým potomkům. Zkrátka, nemůžeme se tomu vyhnout a tak nemá smysl se za to vinit. Je to v nás „zažrané“.

 

O čem vlastně mluvím? O archetypu silného prince (muže) a krásné princezny (ženy). Stále v nás přetrvává podvědomá informace, že žena by sice měla být to a ono (což se neustále proměňuje s dobou), ale HLAVNĚ (a to odolává všem ideologiím), aby byla krásná. Jinými slovy: přitažlivá, žádoucí, okouzlující. Kritéria krásy jsou velmi proměnlivá, ale požadavek na krásu neměnný. Můžeme za tím vidět prostou biologii – bez krásy by žena mohla zůstat bez muže, vábeného primárně ženskou krásou, a tak by nepokračoval rod. A tak si už ty nejmenší holčičky hrají s líčidly, vyhledávají růžové sukýnky a hrají si na svatby, ani jim to nikdo nemusí nutit (a ano, jsou výjimky). Muži zase cítí vnitřní tlak, že by měli být silní – ať už fyzicky, sociálně, emočně, finančně, mentálně. Primární je výkon – být v něčem dobrý, schopný, něco dokázat, prosadit se, porazit soupeře. Vždyť bez této prokázané síly by mohli zůstat bez ženy, a jak by se zachovaly jejich geny? A tak se už chlapečci potýkají navzájem v bitkách, dělají závody a šplhají na stromy. Zdálo by se, že s tím nic nenaděláme, je to v nás přítomné biologicky a kulturou tisíckrát potvrzené a posílené.

 

Přesto se zamýšlím, zda v dnešní době, kdy se tolik odchylujeme od tradic, pevných světonázorů a stereotypů, nedojde nakonec k určité kultivaci těchto základních vzorců. A zda to nebude dobře. Protože vidím tolik žen, které se staly otrokyněmi kultu krásy, i tolik mužů, kteří se snaží zakrýt jakoukoliv pociťovanou slabost tvrdostí a znecitlivěním. Vidím hodně pečlivě udržovaných fasád na obou stranách – i spoustu bolesti z pocitu nedostatečnosti. Mám za to, že si naše lidská evoluce žádá, abychom (možná znovu) vnesli vědomí do těchto archetypů, které se staly spíš karikaturami a nástroji našeho vnitřního oslabení a utrpení. To neznamená, že krása žen a síla mužů už budou jen prázdnými pojmy, které patří do starého železa.

 

Znamená to, že je můžeme vnímat jinak. V jejich hloubce a plném významu, namísto soustředění se na to, jak se jeví na povrchu. Není možné, aby každá žena byla obdařena krásou odpovídající aktuálnímu kulturnímu a dobovému standardu, a pokud se o to snaží, je to svým způsobem šílenství. Co je ale na ženě doopravdy onou krásou? Je to její ženství. Její živoucnost, proměnlivost, uvolněnost, láska, laskavost…ty tisíce vlastností, které jsou zrcadlem jejího ženství a zevnitř utvářejí její krásu, která prostupuje navenek! Pokud toto, co je přirozené a přítomné v každé ženě, začneme podporovat, a toto oceňovat a vyzdvihovat, bude se moci každá žena cítit krásnou. Protože bude. A tím přestane ponižovat své tělo a zbavovat se tak své síly. Stejně tak není možné, aby každý muž měl nadprůměrnou výplatu, byl fyzicky zdatný či na vrcholu společenského žebříčku – přesto, má se cítit proto jako ubožák? Zapomněli jsme vidět sílu v muži, který má srdce na pravém místě a pomáhá své komunitě, i když má třeba skromný plat. Nebo v muži, který je oddaný své rodině i svému životnímu poslání, i když zrovna neoplývá šikovností. Je na nás, abychom v mužích podporovali přirozené mužské vlastnosti jako je zaměření na cíl, morální integritu či srdečnost, a přestali po nich chtít, aby byli za každou cenu svalovci či byznysmeny.

Možná je také důležité, abychom uměli vidět krásu i v ženě, která (zrovna) není krásná podle našich měřítek, a sílu v muži, který je (zrovna) v něčem slabý. Možná je to kolikrát víc o našem navyklém kritickém myšlení, kdy na sobě i druhých vidíme spíš nedostatky, namísto, abychom podpořili to, co je v nich (nás) třeba jen skryto nebo to momentálně není přítomné. Protože žena nemusí být pořád krásná, a muž pořád silný, aby byli v pořádku. Moc nám jako společnosti přeju, abychom uměli více oceňovat a méně soudit.

 

 

Isabel Foxen Duke: Jak BMI ovlivňuje emocionální jedení

Isabel Foxen Duke: Jak BMI ovlivňuje emocionální jedení

 

Isabel Foxen Duke je prostě geniální, a tento článek považuju (ano, opět…) za zcela klíčový, pokud jde o téma váhy. Někde v nás je skutečně hluboce zarytá představa (posilovaná tvrzeními tzv. odborníků, včetně uznávaných lékařů), že existuje jakési zdravé (a tedy přijatelné) váhové rozmezí, do kterého bychom se všichni měli vejít, a jež je určeno toliko naší výškou. Jde o koncept nesmírně zastaralý a omezený, který se přesto jako klíšte drží v našich myslích a bohužel i v ordinacích, pracovnách výživových poradců, fitness centrech atd. Naštěstí už pomalu začíná pronikat do povědomí odborníků i širší veřejnosti – doufejme, že časem i do našich luhů a hájů…

 

Isabel Foxen Duke: Jak BMI ovlivňuje emocionální jedení

Nedávno jsem ke svému kolegovi jen tak mimochodem udělala poznámku… něco na způsob „BMI je hovadina.“

 

Lehce otcovsky, tak jak to umí jen postarší muž z oblasti profesionálního zdravotnictví, mi odpověděl: „Byl bych opatrný s takovými obecnými tvrzeními…neznáte všechny způsoby, jimiž je BMI používáno…“ Okamžitě jsem své tvrzení začala znovu analyzovat.

 

Jsem schopna se plně ve všech případech postavit za obecné tvrzení, že „BMI je hovadina“?

A co tehdy, když posuzujeme zdraví hladovějících dětí v Africe?

A co tehdy, když posuzujeme zdraví různých demografických skupin v populaci?

 

Hluboce jsem o tom přemýšlela…

 

A mojí odpovědí bylo rezolutní ANO. Neboť koncept BMI je založen na předpokladu, že existuje specifické váhové rozmezí, které je zdravé pro každého, a tedy že všechna lidská těla jsou v zásadě stejná. Předpokládá, že se lidé nijak neliší od iphonů 6 – že mé tělo při výšce 170 cm by mělo vypadat zhruba stejně jako tvé tělo při výšce 170 cm – a tedy že naše zdraví je možné efektivně posuzovat na základě toho, jak vycházíme z porovnání s obecným „průměrem“ populace, spíše než na základě toho, jak vycházíme z porovnání s naším vlastním přirozeným individuálním váhovým rozmezím, tzv. setpointem. Koncept BMI ve všech případech selhává, díky tomu, že odmítá z definice existenci tělesné rozmanitosti.

 

(a umím si vymyslet podstatně efektivnější způsoby, jak posoudit, zda někdo umírá hlady, ale to by byl jiný e-mail, který si nechám na jindy.)

 

Ti z vás, kdo jsou v mém newsletteru noví, se mohou divit, proč se tímto zabývám? Co to má společného s vašimi trápeními v oblasti jídla, přejídání či emocionálního jedení?

 

Má to společného mnoho.

 

Neboť většina žen vstupuje do cyklu diet a přejídání s předpokladem, že existuje nějaká váha, kterou by měly mít a jež je jiná, než jejich současná, na základě těchto populačních průměrů, spíše než na základě toho, kde jejich vlastní unikátní a individuální těla mají sklon přirozeně být, když se o sebe dobře starají.

 

Každý emocionální jedlík, přejídač či obecně každý člověk na této planetě, který blázní kvůli jídlu, se stal někým takovým proto, že začal bláznit kolem jídla ve snaze zmanipulovat svou velikost těla za použití síly a kontroly. Aby bylo jasno, nestali se jimi proto, že by se kvůli svému zdraví snažili jíst více zeleniny, ale proto, že se pokusili doslova zapadnout do fyzické formy předurčené společností, která si myslí, že bychom všichni měli být vzhledově stejní: štíhlí. A to štíhlí v relativně úzkém rozmezí.

 

Dokud jako společnost nezačneme přijímat fakt, že tělesná rozmanitost existuje – tedy že nejsme iphoni 6, kteří by měli všichni vypadat přesně stejně – budou dysfunkční způsoby chování kolem jídla, které jsou restriktivní a zároveň rebelující, přetrvávat nadále. Tečka.

 

Zdroj: http://isabelfoxenduke.com/how-bmi-affects-emotional-eating-2/

 

Smrt jako léčitelka vztahu k tělu

Smrt jako léčitelka vztahu k tělu

 

Zdá se vám název dnešního článku příliš morbidní? Možná na první pohled ano. Přesto je moje zkušenost taková, že když do hry vtáhneme pojem smrti, dokáže to zázraky. Zejména, je-li klientkou žena středního věku či starší, řekněme od čtyřiceti let výše. Je známou skutečností, že teprve pamatujeme-li na smrt, prožijeme-li konfrontaci se smrtí, ať už svou vlastní nebo u někoho ze svých blízkých, tak se přiblížíme životu. Uvědomíme si, jak vzácným a nesamozřejmým darem život je. A také, jak je křehký a pomíjivý. Jak skutečně neznáme dne ani hodiny a nevíme, jaký čas nám byl (nebo chcete-li, bude) vyměřen. Kdykoliv zapomeneme na svou smrtelnost, zapomínáme aspoň na nějaké úrovni na svou živoucnost.

 

A tak se často ploužíme našimi dny plní nenávisti, k sobě i ke světu, který není podle našich představ. Nezřídka také plni nenávisti k tělu, které považujeme za příčinu toho, že náš život probíhá jinak, než by se nám to líbilo. Vidíme jej coby důvod (nebo minimálně jeden z důvodů), proč jsme osamělí, proč nedochází k naší seberealizaci, proč jsme v zajetí studu, a tedy nežijeme naplno. Pokud jsme teprve dospívající nebo je nám okolo dvaceti či třiceti, můžeme si svým způsobem „dovolit“ prožívat životní fázi, ve které se cítíme ještě jako jakési polotovary. Máme touhu se zlepšovat, zdokonalovat, pilovat svoji mysl, ducha i tělo. Existuje něco jako zdravá touha po růstu a naplnění našeho potenciálu, a to je zcela v pořádku.

 

Horší to je, když je ženě oněch čtyřicet a více let, a stále se cítí jako polotovar. Je uvíznutá v tom, že zatím „ještě nemůže“. Zatím ještě nemůže být plně sama sebou. Ještě si dostatečně nevěří a stydí se za sebe při pohledech druhých žen i mužů. Druzí jsou jí zpravidla dobrým zrcadlem a její kritický pohled na sebe samotnou jí vkládají do slov – do nevinných poznámek či dobrých „rad do života“. Anebo je alespoň přesvědčena o tom, že ji druzí takto posuzují ve svých hlavách a ovládá to její každodennost. Je lapená v koloběhu diet a cvičení, ve věčném boji se zrcadly a kousky oděvů, které slouží jako nezvratitelný doklad její neschopnosti být dostatečně v pořádku pro život. Který jednoho dne konečně začne…snad?

 

Když se začneme dotýkat tématu stárnutí a smrti, přichází někdy pomalé procitání z iluze, že ten život začne AŽ. Protože, ruku na srdce, ono se to opravdu stát nemusí. Náš sen se nemusí naplnit a my můžeme zjistit, že jsme tomu snu obětovali skoro všechno cenné, skoro všechny naše vzácné dny. Kde je záruka, že ještě v osmdesáti se nebudeme cítit jako nezralé holčičky, které se „ještě“ nesmířily se svojí fyzickou podobou (a mnoha dalšími nedostatky své osobnosti)? Kde je psáno, že se nám jednoho dne podaří zhubnout na tu naši vysněnou váhu a stát se těmi atraktivními sexy ženami? A – kdo říká, že když budeme mít vzhled svých snů, že s tím automaticky přijde ono sebevědomí a chuť to tady, jak se říká, „pořádně rozbalit“? Nezůstaneme stejně ustrašenými a nejistými, plny dalších důvodů, proč to „zatím ještě nejde“?

 

Jednoho dne ale pro mnoho z nás přijde zlom, kdy máme dost. Kdy si uvědomíme, že život nečeká – rozhodně ne na naši dokonalost. Ať se honíme za tou fyzickou, anebo nehmotnou, klidně třeba i duchovní. Život probíhá, právě teď, jak čtete tyto řádky. Okamžiky, které už se nikdy nezopakují. Ano, vše má svůj čas a není kam spěchat, a zároveň, je vždycky na místě se ptát: kdybych teď, v tuto chvíli zemřela, budu mít pocit, že jsem žila naplno?

 

Caroline Dooner: Strach být ošklivá

Caroline Dooner: Strach být ošklivá

 

Rozhodla jsem se kromě svých autorských textů uveřejňovat též vlastní překlady zahraničních textů, zabývajících se podobnými tématy. Konkrétně ve Spojených státech a Kanadě je řada žen pracujících s tématikou vztahu k jídlu a tělu, které vnímám jako své vzory a učitelky, a tak bych vám ráda touto cestou přinesla některé z jejich myšlenek. V češtině, pro ty, kteří třeba nevládnou anglickým jazykem. Odkaz na původní text vždy naleznete dole pod článkem.

 

Caroline Dooner: Strach být ošklivá

Nepracuji s extrémními poruchami příjmu potravy. Protože nechci.

Také v tom nemám kvalifikaci a nikdy jsem osobně tímto netrpěla, ale především…Nechci. Jsou to opravdu složité, temné, těžké záležitosti.

Nejdůležitější je, že nemůžete zachránit někoho, kdo ve skutečnosti nechce být zachráněn. 

Nemůžete změnit někoho, kdo je jen napůl ochotný se změnit.

Moje osobní problémy s jídlem a tělem byly nutkavé a zoufalé, trpěla jsem chronickým držením diet a orthorexií, k tomu tělesná dysmorfie, velmi negativní posuzování svého těla a fixace na váhu. A ani tak mne nikdo nemohl zachránit před sebou samotnou. Nikdo se ke mně nemohl dostat skrze mé vlastní rozhodnutí ohledně toho, co je podstatné. Musela jsem si k tomu dojít sama. A musela jsem to moc chtít.

Musela jsem se odevzdat svému největšímu strachu: z toho, že budu ošklivá. A mezitím v ten samý čas aktivně měnit svoje přesvědčení o kráse a hodnotě.

Je to paradox: odnaučujte se tomu, co jste se naučili o kráse. Odnaučte se všechny důvody, díky nimž věříte tomu, že vás nárůst váhy udělá ošklivými a nehodnotnými. Ale zároveň akceptujte možnost, že skutečně budete ošklivá.

Protože, pokud se cítíte hodnotná i tehdy, kdy věříte tomu, že nejste krásná, nemáte co ztratit.

Za tím vším je skutečně tohle: Chtít být šťastná více než chtít být krásná.

A musím vždy pamatovat na to, abych toto poznání na nikoho netlačila – tak, jako ho nikdo nemohl vnutit mně samotné.

Pokud vám Fuck It Diet (metoda od Caroline Dooner, pozn, překl.) pomůže uzdravit se z poruchy příjmu potravy, tak skvěle. To je úžasné. Ale já se nezabývám léčením lidí nebo jejich konvertováním, protože nevěřím, že to je vůbec možné.

Pravda zůstává stejná, bez ohledu na to, jak hluboko v díře plné potíží s jídlem a váhou jste: Pokud nejste ochotni jít do té skutečně náročné práce, neuzdravíte se, bez ohledu na to, kolik mých blogových příspěvků si přečtete.

Touha po uzdravení musí být silnější než touha zůstat v pozici kontroly.

Touha cítit nepohodlí a bolest musí být větší než touha po utlumení.

Touha po tom být zdravá musí být větší než touha po tom být hubená.

Touha po tom být silnější musí být větší než touha po tom se někam vytratit.

Musíte čelit svému největšímu strachu z toho, že budete větší. A nikdo vás do toho nemůže natlačit.

Neochota být naživu

Jedna věc, co mají extrémní i mírné poruchy příjmu potravy společnou, je podvědomá neochota být ve svém těle, mít tělo a být člověk.

Je to neochota „být tady“. Na této zemi a v tomto těle.

Naše tělo je místem, kde se nachází všechna naše bolest a traumata, takže si pak myslíme, že když tělo nějak scvrkneme, budeme se moci vyhnout této pozemské bolesti.

Ale je to ve své podstatě proti životu. A abyste se mohli uzdravit, musíte být ochotní položit se do neúhlednosti naší lidskosti. Není to snadné, a proto tolik lidí hledá cestu ven.

Musí tam být zásadní volba mít to jinak, protože jak se chcete uzdravit, pokud nechcete být plně naživu?  Nejde to.

Musíte chtít být naživu a ošklivá více než chtít být krásná.

 

Zdroj: https://thefuckitdiet.com/are-you-willing-to-be-ugly/

 

Takhle jsem objektivně ošklivá!

Takhle jsem objektivně ošklivá!

Dnes jsme s klientkou měly malou intelektuální při ohledně toho, zda jsou její potíže, kvůli kterým za mnou chodí na konzultace, „objektivní“ či nikoliv. Její názor je, že pokud bude štíhlejší, bude hezčí, a že to je prostě nezvratný fakt. Stejně tak pevně je přesvědčena o tom, že každá žena se cítí hned lépe, když se jí podaří zhubnout. Že štíhlá žena vypadá v oblečení vždy lépe než žena s kily navíc. Že štíhlá žena si může dovolit nosit zcela jiné (odvážnější, barevnější, přiléhavější…)oblečení než žena, která má údajnou nadváhu. Podobných zarytých přesvědčení v sobě nosí opravdu mnoho a snášela je na mne s takovou neotřesitelnou jistotou, jako kdyby se jednalo o Mojžíšovy desky 10 přikázání. Napadají mne k tomu dvě věci: žádná pravda není absolutní a pro všechny stejná, a zadruhé, že podstatnější než pravdivost či nepravdivost tvrzení je jeho dopad na psychiku a celkovou kvalitu života.

 

Jak je možné, že tato tvrzení nejsou nevyvratitelná? Inu, už minimálně proto, že existuje nemálo lidí, kterým se ženy „oplácané“, „kypré“, ba dokonce i regulérně obézní líbí a považují je za smyslné, ženské a zkrátka atraktivní. Pokud si například muž na své ženě pochvaloval široké boky a velké pozadí a ona mu náhle zhubne, protože je přesvědčena, že tím bude hezčí a přitažlivější, může dojít k oboustrannému rozčarování. Znám také mnoho žen, které mají nadváhu, a přesto se umí vkusně a nápaditě obléct, sluší jim to, a zdaleka nezůstávají u „plandavých hábitů“ nebo decentních černých uniforem. A věřte, že jsou ženy, kterým zhubnutí radost neudělá – měla jsem nemálo klientek, které celý život zápasily s tím, že byly moc hubené, kostnaté, podle hodnocení ostatních „málo ženské“, a usilovně se snažily přibrat. Navíc nikdy nevíme, co je důvodem zhubnutí! Člověk může zhubnout i působením nemoci nebo extrémní životní situace a doprovodné psychické zátěže, kdy se moc ze svého zhubnutí neraduje, protože je velmi draze vykoupeno.

 

Žádné „objektivní“ tvrzení tedy podle mého neexistuje. Lidské preference a úsudky jsou rozmanité a málokdy dochází k jednohlasné shodě. Ale i kdyby nakrásně se celá planeta shodla na tom, že krásná žena je pouze taková, která váží méně než xy kilo… I kdyby tomu tak bylo (což nehrozí), důležitější je to, jaký dopad má toto naše přesvědčení (že jsme tím pádem nepřijatelné a nehodnotné) na náš celý život, na náš pocit ze sebe a ze všeho kolem nás. Žena, která pevně věří tomu, že takto je „objektivně“ v nepořádku a nutně se musí změnit, nese obrovské břímě. Je pod vlivem chronické stresové fyziologie, která tělo nabádá, aby si váhu drželo, popřípadě ji ještě navyšovalo. Dostává se jí tedy přesně toho, čeho se tak děsí! Ale hlavně, neustále žije s tím, že se MUSÍ změnit. Pokud se změna nedaří, propadá zoufalství a cítí se zcela neschopná. Nejen, že je díky své váze v nepořádku, ona s tím ani nedokáže nic udělat! A vždy se najde někdo jiný, kdo „to dokáže“ a s kým se může porovnávat. Většinou netuší, že váha neklesá primárně z toho důvodu, že to stresová situace v jejím těle nedovoluje. Zkouší různé omezující diety a intenzivní cvičení a výsledek je většinou chabý, popřípadě se dostaví, ale při sebemenším narušení režimu jsou kila zas zpátky a nastává další kolečko a pak další…Takto lze strávit léta, i celý život.

 

Tím, že svou současnou situaci (váhu, vzhled, cokoliv…) přijmeme a naučíme se v ní nejen fungovat, ale i spokojeně žít a těžit z ní maximum, tím nerezignujeme. Neupadáme do jakési apatie, kdy je nám všechno jedno. Nastává v nás stav míru a lásky – lásky k sobě. Už nelpíme na změně, nepotřebujeme ji nutně k tomu, abychom byly v pořádku. Stále si můžeme změnu přát, ale neodvozujeme od ní svou sebehodnotu nebo svůj pocit životní spokojenosti. Tím zároveň vytvoříme podmínky, za kterých je naše vytoužená změna možná. Ne zaručená, ale možná. V opačném případě si změnu nevědomky blokujeme. Takže ženy, musíte „objektivně“ být nešťastné tak, jak jste, nebo můžete být zcela subjektivně šťastné?

Tělo jako terč

Tělo jako terč

Negativní postoj ke svému tělu je velmi rozsáhlé téma, o kterém píšu a chci nadále psát z mnoha různých úhlů. Jsou zde vlivy společnosti a kultury, vlivy rodiny a raných zážitků, spojitost s naším postojem k ženství (či mužství), s přerodem v dospělého…A také je tu téma „tělo jako terč“. Co to přesně znamená? Představte si jakoukoliv stresující situaci, která je buď dlouhodobá a neměnná (či dokonce stupňující se) anebo krátkodobá, ale zato intenzivní. Oboje bude v těle vytvářet silný tlak, buď vlivem oné momentální nadměrné intenzity nebo naopak dlouhodobého působení, kterému není konec. A co je to tlak? Je to pocit zesílené energie, kterou vnímáme jako negativní a nepříjemnou. V těle vznikají místa napětí a blokace – jen vzpomeňte na zablokovanou krční páteř nebo žaludeční vředy. Podobná situace se odehrává v naší mysli – cítíme, že tato obtížně zvladatelná energie doslova „tlačí“ na naši nervovou soustavu, vystavuje ji zátěži. Vnímáme (velmi správně), že možná stačí jen trochu a náš systém zkolabuje pod příliš velkým náporem tohoto tlaku.

V tu chvíli je většina z nás zvyklá jednat automatickým nevědomým způsobem, který je velmi logický a funkční – přesměrujeme naši energii jinam, abychom se tlaku zbavili, aby povolil. Najednou jako bychom pootevřeli ventil a všechna ta předtím stlačená síla může proudit. Na čem ovšem záleží velmi, je jakým způsobem a kam naši energii přesměrujeme. Výsledkem je buď zlepšení našeho celkového stavu anebo jeho upevnění, popřípadě i zhoršení. Bohužel, zvláště v případě žen, je častým „terčem“, do kterého tuto negativně zabarvenou energii nasměřují, jejich tělo. Řekněme, že se žena trápí tím, že nemůže najít partnera. Cítí se osamělá a nemilovaná, hledá na sobě různé chyby, připadá si v mnoha ohledech nedostatečná, divná, neschopná. Porovnává se s druhými, čímž si jen potvrzuje svou teorii, protože vždy je možné najít mnoho oblastí, v nichž jsou ostatní lidé lepší než my. Její frustrace se stupňuje s časem, který plyne a během něhož zůstává bez vztahu, a postoj nelásky k sobě vzrůstá. Někdy je energie, která z této nelásky a frustrace vyplývá, příliš intenzivní anebo příliš dlouho trvající – a někdy oboje. Je potřeba ji uvolnit. A protože si žena během svého „srovnávacího výzkumu“ přišla na to, že některé jiné ženy mají fyzické přednosti, které ona nemá (aniž by si všimla i opačných rysů), začne tuto negativní energii směřovat na tělo.

Tělo se stane nepřítelem číslo jedna. Je viníkem toho, že je žena sama, že je nešťastná, že má pocit životního selhání a toho, že ona je prostě „špatně“. Kdyby jen měla jiné tělo, kdyby jen toto a toto mohla změnit, kdyby jen zhubla nebo naopak přibrala, kdyby se tady zakřivila a tady zas scvrkla…pak by určitě její život vypadal úplně jinak! Pak by se cítila úplně jinak! Pak by se měla ráda. Nevšímáme si v tu chvíli, že tělo jen „schytalo“ náš vnitřní přetlak. Proč? Protože je vždy po ruce, je „obětním beránkem“, pro kterého nemusíme chodit daleko. Někdy nemáme vedle sebe další lidi, na kterých bychom si mohli naše přetlaky ventilovat, nebo to záměrně dělat nechceme. Tělo ale (zdánlivě) neprotestuje. Mlčky a trpělivě snáší tyto ataky. Žijeme-li navíc v kultuře, která tělo (stejně jako veškeré jiné hmotné objekty) staví nezdravým způsobem nad ducha, pak jsme v této strategii jen a jen podpořeni. Je to přeci jasné, že tělo by se mělo změnit, abychom na tom my byli lépe, vždyť všude kolem nás pro to máme potvrzení! Úspěšní jsou přece ti, kteří vypadají fyzicky „správně“.

Všímejte si prosím toho, že to není problém s tělem, který řešíte. Je to problém vždycky hlubší – celková nespokojenost se sebou a svým životem. S tou je třeba pracovat. Nikoliv měnit pouhý důsledek těchto vnitřních postojů, jímž je aktuální stav našeho těla. Tělo je pak už jen odrazem toho, co máme uvnitř.