Skrz
Nedávno jsem na konzultaci klientce vyprávěla příběh, o kterém jsem kdysi četla v jednom článku na internetu. Žena, myslím že ze Spojených států, se v něm svěřovala s tím, že věnovala nadlidské úsilí tomu, aby zhubla nadlidskou váhu – mám pocit, že šlo o zhubnutí asi 50 či ještě více kil. Bylo to něco, čemu dala obrovskou porci energie a doufala, že po dosažení cíle se její život změní od základů. Svého cíle dosáhla a získala svoji vysněnou postavu a váhu. Získala určitě velké uznání okolí a leccos se v jejím životě asi proměnilo. Ale podstatné je, že svůj psychický stav po tomto heroickém výkonu popsala slovy: smutek a zklamání. Ptáte se, jak je to možné? Inu, protože pořád byla uvnitř tou stejnou ženou, stejným člověkem. Měla v sobě pořád zakořeněný pocit, že s ní něco není v pořádku. Že by mohla být v něčem ještě lepší a dokonalejší. Její sebevědomí a pocit vlastní sebehodnoty byly pořád nízké. Ta pozitiva, která jí zhubnutí přineslo, jaksi nestačila. Očekávala něco víc – a ono to nepřišlo. V zásadě se skoro nic nestalo. Jenom zhubla.
Toto je příběh, který se v různých (většinou méně dramatických) variacích opakuje pořád dokola. Ženám vždy na začátku naší spolupráce zadávám k sepsání úvahu o tom, jak si představují svůj život poté, co dosáhnou onoho vytouženého cíle – což v mnoha případech je změna jejich fyzické podoby. A víceméně je to stále o tomtéž. Představují si, jak budou spokojenější, šťastnější, sebevědomější, budou mít větší pocit uvolněnosti a lehkosti, budou se cítit svobodné a odvázané. Jenže vtip je v tom, že to s onou proměnou fyzické podoby automaticky nenastává. A přichází výše uvedené – pocit smutku a zklamání.
Tak velká byla investice! Tolik času, energie a mnohdy i peněz žena vložila do splnění svého velkého snu! Obětovala tomu velký kus života, a možná kvůli tomu zanedbala péči o své niterné potřeby, o mezilidské vztahy, o svou práci, o své koníčky a radosti. Možná kvůli tomu hodně fyzicky dřela a hodně si odpírala a hlídala svou stravu. A pak? Přišla nejspíše počáteční vlna uspokojení a zvýšeného sebevědomí. Jako když jí někdo do žil vstříkne opojnou drogu – dosažení cíle a získání odměny působí na naše dopaminová centra, o tom žádná. Měla pocit, že TEĎ začne žít. Ovšem co přijde dále? Na své „nové“ tělo si zvykne, začne jí připadat normální a naopak na něm nejspíše začne hledat další nedostatky – její mysl je přeci navyklá hledat na sobě pořád nějaké nedostatky! Začne si přát zhubnout ještě pár dalších kil, nebo vytvarovat své tvary dokonaleji, vyhladit kůži, vylepšit stav vlasů, pleti, odstranit strie, celulitidu, vrásky, upravit velikost svého nosu… Anebo svou vysoce rozvinutou schopnost vidění nedostatků přesměruje na jiné oblasti života – ještě v tom a v tom by měla být lepší, pořád to nějak není ono, potřebuje na sebe trochu přitlačit… Vidíte v tom onen nekonečný koloběh?
Navíc, nejenže chce pořád víc a víc, protože je její mysl naučená stále po něčem toužit a cítit se neustále nedostatečně. Také s ní zůstaly její životní problémy, stará zranění, získané vlastnosti a postoje. Takže ono falešné sebevědomí (neboť nebylo postaveno na pevném základě, ale na pomíjivém fyzickém stavu) velmi brzy vezme za své, a nastoupí původní nízké sebevědomí. Vždy se najde důvod, proč se cítit „ne dost dobrá“. Stále naráží ve svých vztahových záležitostech, stále má potíže ustát si své hranice, jít si za voláním své duše, vnímat potřeby těla i nitra, překonávat staré vzorce, napojovat se na zdroj vnitřního klidu…Protože to se během oné snahy zhubnout nenaučila. Tam úsilí nebylo směřováno. Život se za čas vrátí do starých kolejí. Proto přichází onen „smutek a zklamání“. A pocit frustrace, že těžce vynaložené úsilí nebylo náležitě odměněno. V novém těle je pořád ta samá bytost – věčně toužící a hledající klid, lásku a přijetí.
Nepíšu to proto, abych všem sdělila, že chtít zhubnout je špatné a přinese to jen trápení. Pokud nás nadváha trápí a chceme to změnit, tak fajn. Můžeme se o to různými cestami (ideálně kombinací udržitelných zdravých návyků a změny myšlení) pokusit, a nejspíš se pak budeme cítit lépe. Ale to, jak moc lépe se budeme cítit, není dáno tím, zda a kolik kil jsme zhubli. Tím to NEMŮŽE ze své podstaty být dáno. Je to ovlivněno tím, že jsme během onoho hubnutí proměnili více než jen své tělo – proměnili jsme způsob, jakým na sebe nahlížíme a jak se sebou zacházíme. Zhubnutí je pak třešničkou na dortu, která celkový obraz proměny dotvoří. Fyzickou manifestací hlubší vnitřní změny. Pokud ale tato vnitřní změna neproběhne a změna je čistě jen fyzická, pak je zaručené, že naše štěstí bude velmi pomíjivé. Učme se hledat vždy to „něco víc“, to, co je opravdové a trvalé.
Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.
