Showing all posts tagged problémy

 

Nedávno jsem poslouchala nahrávku s mým učitelem Marcem Davidem (zakladatelem Institutu pro psychologii výživy) a zmínil tam zajímavou myšlenku, že snaha zbavit se problému, který u sebe vnímáme, působí větší problémy než problém samotný. Konkrétně tam šlo o příběh ženy, která si přeje zhubnout, zlepšit vztah ke svému tělu a přestat se přejídat. Což jsou všechno samy o sobě záležitosti, které můžeme vnímat jako náročná témata. Tu ženu určitě trápí to, že je její váha pro ni nepřirozeně vysoká, že své tělo nenávidí a že se čas od času kvůli těmto emočním stavům přejídá a není jí pak dobře. Jistě je správně, že se snaží přijít na způsob, jak těmto svým trápením přijít na kloub, aby byla zdravá jak její váha, tak vztah k tělu a způsob stravování. Dalo by se říct: skvělé, že na sobě tak pracuje!

 

Dnešní doba je celá taková – snaha zlepšovat se, zdokonalovat se, řešit to, co je k řešení, a taky to „vyřešit“. Vzhlížíme k těm, kteří se ve své situaci neplácají a vezmou ji do svých rukou, kteří překonávají překážky a jsou strůjci svého osudu. A pak je tu druhá strana mince, která bývá (už méně než dříve, ale ještě stále) poněkud přehlížena – přijetí stávající situace. S čímž je spojeno i uvolnění se do oné situace, možná i jisté zpomalení. Ty první kvality jsou velmi jangové/mužské: přijít na to, vymyslet to, vyřešit to, zabojovat, dokázat, překonat, zvítězit! Ty druhé (více jinové/ženské), jsou ale zcela STEJNĚ DŮLEŽITÉ pro náš celkový stav – přijmout, nebojovat, uvolnit se, zklidnit se, zpomalit. Jsou okamžiky, kdy je více zapotřebí prvního a jsou okamžiky, kdy je více zapotřebí druhého – co to znamená v praxi třeba v oblasti jídla, jsem popsala v tomto článku.

 

Ale čím dál více si uvědomuju, že toto je opravdu základ v jakékoliv životní situaci, i v té „negativní“, ze které se chceme nějak vyvázat, protože nám v ní není dobře a možná nám skutečně objektivně neprospívá: vyrovnávat tyto protichůdné kvality, tedy dát stejný důraz jangovým jako jinovým, a vnímat skrze svoji intuici, kdy je nám třeba které z nich. Připomíná mi to klientku, která byla velmi pokročilá ve své duchovní a osobně-rozvojové cestě a velmi ji trápilo, že se stále dost nemá ráda a stále se dost nepřijímá. Přitom byla i v této oblasti „napřed“ oproti jiným. Ale i tak na sebe vytvářela tlak, na jakési „stoprocentní sebepřijetí“ či „stoprocentní sebelásku“. Nic takového ale neexistuje, a pokud ano, jedná se už o stav totálního sjednocení s Bytím, který je nemnohým k dispozici trvale. Takže, pro nás ostatní, kteří jsme stále „na cestě“…

 

Je v pořádku svůj problém (tedy místo, které nás tlačí) identifikovat, porozumět, hledat způsob, jak s tím pracovat a cítit se lépe. Je důležité umět používat své nástroje a nevzdávat se. Jít pořád dál a dál a ve chvílích „porážky“ povolat svého vnitřního dospělého, vnitřního muže či vnitřního bojovníka. Toho, ve kterém plane oheň. Pomůže nám tehdy, kdy klesáme na duchu a nastupujeme do sebedestrukce. Je ale stejně důležité přestat vytvářet energii boje, byť je cíl sebevíc „správný“. Netlačit na „vyřešení“ problému, ať je sebevíc nekomfortní. Nechtít nic urychlit a zjednodušit. A také nechtít to vše vymyslet hlavou, za každou cenu, podle našeho plánu. Pokud jde o léčení hlubších zranění (na úrovni duše či těla), pomáhá často v prvé řadě trpělivost, odevzdání se vyššímu plánu a přijetí dané skutečnosti bez hodnocení. Namísto ohně povolat vodu s jejím plynutím. Významně to ulehčí (a v konečném důsledku mnohdy i urychlí – paradoxně) celý proces uzdravení.

 

Ještě jsem neměla jediného klienta, kterého by jeho netrpělivost a velké lpění na výsledku někam posunulo rychleji. Naopak, mnohdy je to velmi významnou brzdou, bez jejíhož odstranění výsledek není dosažen VŮBEC. Jak se říká „Člověk míní, Pánbůh mění“, a ať už jsme křesťané či nikoliv, pravdou zůstává, že čím více důvěřujeme Životu a Procesu, tím lépe se nám žije (a mění to, co je měnit třeba).