nadváha Archivy - Strana 2 z 2

test

Rozhodla jsem se kromě svých autorských textů uveřejňovat též vlastní překlady zahraničních textů, zabývajících se podobnými tématy. Konkrétně ve Spojených státech a Kanadě je řada žen pracujících s tématikou vztahu k jídlu a tělu, které vnímám jako své vzory a učitelky, a tak bych vám ráda touto cestou přinesla některé z jejich myšlenek. V češtině, pro ty, kteří třeba nevládnou anglickým jazykem. Odkaz na původní text vždy naleznete dole pod článkem.

Caroline Dooner: Strach být ošklivá

Nepracuji s extrémními poruchami příjmu potravy. Protože nechci.

Také v tom nemám kvalifikaci a nikdy jsem osobně tímto netrpěla, ale především…Nechci. Jsou to opravdu složité, temné, těžké záležitosti.

Nejdůležitější je, že nemůžete zachránit někoho, kdo ve skutečnosti nechce být zachráněn.

Nemůžete změnit někoho, kdo je jen napůl ochotný se změnit.

Moje osobní problémy s jídlem a tělem byly nutkavé a zoufalé, trpěla jsem chronickým držením diet a orthorexií, k tomu tělesná dysmorfie, velmi negativní posuzování svého těla a fixace na váhu. A ani tak mne nikdo nemohl zachránit před sebou samotnou. Nikdo se ke mně nemohl dostat skrze mé vlastní rozhodnutí ohledně toho, co je podstatné. Musela jsem si k tomu dojít sama. A musela jsem to moc chtít.

Musela jsem se odevzdat svému největšímu strachu: z toho, že budu ošklivá. A mezitím v ten samý čas aktivně měnit svoje přesvědčení o kráse a hodnotě.

Je to paradox: odnaučujte se tomu, co jste se naučili o kráse. Odnaučte se všechny důvody, díky nimž věříte tomu, že vás nárůst váhy udělá ošklivými a nehodnotnými. Ale zároveň akceptujte možnost, že skutečně budete ošklivá.

Protože, pokud se cítíte hodnotná i tehdy, kdy věříte tomu, že nejste krásná, nemáte co ztratit.

Za tím vším je skutečně tohle: Chtít být šťastná více než chtít být krásná.

A musím vždy pamatovat na to, abych toto poznání na nikoho netlačila – tak, jako ho nikdo nemohl vnutit mně samotné.

Pokud vám Fuck It Diet (metoda od Caroline Dooner, pozn, překl.) pomůže uzdravit se z poruchy příjmu potravy, tak skvěle. To je úžasné. Ale já se nezabývám léčením lidí nebo jejich konvertováním, protože nevěřím, že to je vůbec možné.

Pravda zůstává stejná, bez ohledu na to, jak hluboko v díře plné potíží s jídlem a váhou jste: Pokud nejste ochotni jít do té skutečně náročné práce, neuzdravíte se, bez ohledu na to, kolik mých blogových příspěvků si přečtete.

Touha po uzdravení musí být silnější než touha zůstat v pozici kontroly.

Touha cítit nepohodlí a bolest musí být větší než touha po utlumení.

Touha po tom být zdravá musí být větší než touha po tom být hubená.

Touha po tom být silnější musí být větší než touha po tom se někam vytratit.

Musíte čelit svému největšímu strachu z toho, že budete větší. A nikdo vás do toho nemůže natlačit.

Neochota být naživu

Jedna věc, co mají extrémní i mírné poruchy příjmu potravy společnou, je podvědomá neochota být ve svém těle, mít tělo a být člověk.

Je to neochota „být tady“. Na této zemi a v tomto těle.

Naše tělo je místem, kde se nachází všechna naše bolest a traumata, takže si pak myslíme, že když tělo nějak scvrkneme, budeme se moci vyhnout této pozemské bolesti.

Ale je to ve své podstatě proti životu. A abyste se mohli uzdravit, musíte být ochotní položit se do neúhlednosti naší lidskosti. Není to snadné, a proto tolik lidí hledá cestu ven.

Musí tam být zásadní volba mít to jinak, protože jak se chcete uzdravit, pokud nechcete být plně naživu? Nejde to.

Musíte chtít být naživu a ošklivá více než chtít být krásná.

Zdroj: https://thefuckitdiet.com/are-you-willing-to-be-ugly/

Michaela Pavlíková

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

In Vztah k tělu

Bezpečí v ženském těle

Michaela Pavlíková24.7.2017Leave a comment

Někdy jsou potíže, které ženy zažívají s jídlem a tělem, spojeny s pocitem bezpečí. Konkrétně s tím, zda je bezpečné být v ženském těle, ve světě plném potenciálního nebezpečí. Dívka si obvykle už v dětství všimne, že opačné pohlaví má výhodu silnějšího zdatnějšího těla a disponuje také často větší přirozenou agresivitou i otevřenější sexualitou. Může být přítomen strach, že se stane obětí násilí nebo žádostivosti. Strach z bytí v ženském těle se může projevovat různě – sklonem k nabírání váhy i sklonem k potlačení ženských tvarů a křivek, tedy naopak k extrémnímu hubnutí. Ráda bych zde dnes tyto dvě varianty rozebrala a podívala se na to, co žena musí udělat proto, aby nešla ani jedním směrem.

První varianta má v přírodě svou logiku. Zvíře, které je větší, má větší šanci na to, že se ubrání, a tedy že přežije. Působí silnějším dojmem, ostatní zvířata si možná dvakrát rozmyslí, zda si na něj troufnou zaútočit. Má také zpravidla větší fyzickou sílu, kterou může v případě útoku použít ve svůj prospěch. U ženy, která se (i jen podvědomě) obává, že by jí muži mohli nějakým způsobem ublížit, může tento prastarý pud sebezáchovy působit, že se bude obalovat tukem a zvětšovat rozměry svého těla. Na nějaké úrovni se tím cítí lépe chráněna – muž to podle takového uvažování spíše zkusí na ženu menší a slabší, případně takovou, která je pro něj svojí štíhlostí atraktivnější a vzbuzuje v něm více touhy (alespoň pokud žena ve své mysli uvěřila tomu, že štíhlé tělo je klíčem k atraktivitě).

I druhá varianta, tedy hubnutí, má ale svou logiku. Žena tím sice nezískává výhodu větší velikosti, ale získává tím zpět své dětské tělo. Tímto způsobem se žena chrání zejména v případě, že vnímá nebezpečí ve formě sexuálního ohrožení. Děje se to hlavně těm dívkám, které už jako velmi mladé začaly vnímat zájem ze strany mužů, mluvilo se nahlas o jejich kráse (stačí poznámky typu „Ta bude mít jednou nápadníků!“ nebo „Tu si bude muset táta hlídat!“), případně zažily nějakou podobu obtěžování. Pro takovou ženu jsou oblé ženské tvary, které přicházejí s pubertou, něčím, co jí přináší spíš negativa. Často se stále cítí být dítětem a chce si ponechat výhody, které jí to dává. Nechce se stát plně ženou, pokud se to nezdá být dostatečně bezpečným. Proto může začít hladovět či nadměrně cvičit, aby co nejvíce zhubla, přišla o ženské křivky a stala se naopak menší, plošší, neviditelnější…a nikdo si jí nevšímal. Popřípadě chce, aby byla její postava spíše chlapecká a svalnatá a získala tak tuto formu převahy. To vše se děje samozřejmě na velmi nevědomé úrovni.

S těmito vzorci se u klientek setkávám poměrně často a je smutné, jak moc se stále ženy necítí být v bezpečí. Je to i odraz mužsko-ženských vztahů, které jsou stále ještě málo vědomé, ohleduplné a zdravé. Je to také odraz světa, kde je v médiích přítomno mnoho násilného a pornografického obsahu, jemuž jsou vystaveny i ty nejmenší děti a v jejich hlavách je svět dospělých právě takový. Rozhodně ne bezpečný.

Jaká je tedy cesta ven? Cítit se bezpečně nebývá vždy snadné, pokud je v nás pocit nebezpečí hluboko uložen už odmalička. Je to cesta vědomého spojování se se svou opravdovou sílou. Ženskou sílou. Žena může být křehká a citlivá, fyzicky slabší než muž, přesto může síla její osobnosti vzbuzovat respekt. Žena, která se CÍTÍ být vnitřně silná, není primárním magnetem útoků. Nepřitahuje násilníky, kteří naopak podvědomě vždy spíše půjdou za tím, kdo se cítí slabý, bez důvěry ve své instinkty a schopnosti. Žena, která má zpravidla vysoce vyvinutou intuici, se může spoléhat právě na ni – že včas rozpozná nebezpečí. Může využívat také své inteligence, důvtipu, rychlosti, obratnosti…Je toho mnoho, co chrání, mimo čisté tělesné síly.

A další věc: důvěra a přijetí. Důvěra v to, že je svět ve své podstatě dobrým místem, kde se občas dějí nedobré věci. Důvěra ve vyšší vedení a ve vesmír (vyšší sílu, Boha…), které nás podporují a vedou správně. Důvěra v sebe. Paradoxně pak také přijetí toho, že není nic, nad čím bychom měli plnou kontrolu. Přijetí toho, že život sám o sobě je riziková záležitost od začátku až do konce. Přijetí toho, že to nejsme my, kdo rozhoduje o všem, co bude. To vše nám může poskytnout vnitřní klid a sílu, abychom se nemuseli stát vězni strachu a mohli se cítit bezpečně. V mužském i ženském těle.

Michaela Pavlíková

In Vztah k tělu

Zhubnout snadno a rychle?

Michaela Pavlíková10.7.20172 Comments

Čas od času se setkám s tím, že klientka nechce pokračovat v konzultacích, popřípadě váhá, zda to pro ni má smysl, když zjistí, že její váha neklesá. Mluvím teď samozřejmě o ženách, které mne vyhledaly primárně za účelem snížení své hmotnosti, což je jedna část mých klientek. Někdy si zdárně vysvětlíme, co se v tu chvíli odehrává a jede se dál, a někdy si žena trvá na svém cíli (obvykle zhubnout na určitou cílovou váhu v časovém intervalu pro ni přijatelném), a tudíž naše práce končí. Je to něco, co mne pokaždé mrzí, protože vnímám, že by byl možný posun (v jejím přístupu k sobě, tělu a jídlu, a nakonec i na té vysněné hmotné úrovni), ale zároveň musím přijmout, že ne každý je v daném okamžiku zralý na všechnu vnitřní práci, která musí změnám na úrovni tělesné PŘEDCHÁZET.

Ano, oblíbené „méně jíst a více cvičit“ je něco, co je více než nedostatečné. Je to přímo zoufale málo a navíc to často vede k opaku – k těžko zvratitelnému poškození metabolismu a ještě větším šrámům na duši toho, který se s vervou do podobného úkolu pouští. Co vše se tedy musí sejít, aby člověk, který zhubnout touží, skutečně tuto touhu zmanifestoval do reálného a udržitelného úbytku hmotnosti? Řekněme si na rovinu, že snadno a rychle to nepůjde – pokud vám nejde o klasický jojo efekt, kdy pomocí drastické intenzity pohybu a omezení stravy krátkodobě zhubneme, abychom zanedlouho nabrali zpět ještě více kil. Půjde to jedině tak, že omezíme do co největší možné míry veškeré stresory, které na nás působí.

V prvé řadě – stresor samotné touhy po zhubnutí. Na tomto skalisku uvízne nejeden klient, a některý se dokáže během naší spolupráce dostat na to správné výchozí místo a některý ne. My totiž musíme být v té jediné možné výchozí pozici, pokud chceme mít vůbec nějakou naději na (nepomíjivou) úpravu váhy: musíme mít v těle převažující klidovou fyziologii a nikoliv stresovou. Jinak bude naše tělo váhu schraňovat a metabolismus zpomalovat. To je prostý přírodní zákon. Můžeme se jinak totiž snažit sebevíc, usilovně cvičit a zdravě jíst, ale půjdeme tak trochu hlavou proti zdi a budeme sabotovat veškeré toto úsilí, když naše nervová soustava nebude na naší straně. Nervová soustava musí být v klidu, uvolněná, ve stavu přijetí toho, co je, aby zbytek těla jako její věrné zrcadlo neměl potřebu vytvářet rezervy. Člověk, který se dennodenně svou postavou zabývá, neustále nešťastně čeká na to, kdy konečně začne hubnout, kritizuje se za to, jak vypadá, touží po co nejrychlejší změně, aby konečně mohl být skutečně sám sebou…není člověk, který by byl ve výchozí pozici, aby mohl svou váhu proměnit. Proto je nejvíce práce právě zde, a je to práce zároveň nejtěžší. Upozorňuju klienty, že bez této nutné podmínky to nepůjde.

Někdo, kdo se často dlouhá léta udržuje ve stresu kvůli těmto nárokům na sebe, se obvykle časem (díky těmto vysokým stresovým hladinám) navíc dostane do situace, kdy jeho tělo pomalu začíná vypovídat službu. A původ stresu obvykle není jen v jeho myšlenkách o sobě, ale samozřejmě jsou zde různé běžné další stresory – pracovní, rodinné, partnerské atd. Popřípadě hlubší problémy psychického rázu (deprese, úzkosti, strachy…). Objevují se různé dysfunkce, oslabení orgánů, snížení imunity…Na což mnozí odpovídají léky a operacemi, což jsou pro tělo další a další stresory. Schopnost metabolismu efektivně fungovat klesá. Proto s klienty někdy nemohu pracovat na tomto tématu samostatně, ale je třeba i celostní přístup se zapojením lékařů (nejlépe využívajících přírodní šetrnější léčbu) a v některých případech i psychoterapeutů. Přirozeně je nutné také pracovat na úrovni stravy (naučit se jíst zdravá a zároveň sytá a výživná jídla, aby metabolismus netrpěl nouzí ani nadbytkem) a pohybu (pohybovat se přiměřeně bez neúměrné zátěže a zároveň tak, aby to dotyčného bavilo a nebyl to jen další stresor pro tělo i mysl).

Myšlenka, že je možné snadno a rychle zhubnout jen jakýmsi dietetickým či cvičebním plánem, anebo naopak jen jakýmsi „přeprogramováním“ mysli, je tedy utopie. Naštěstí – musím říct – protože nadváha je jen další poselství od našeho těla. Je to jen jeden z mnoha možných symbolů, který nám značí, že jsme někde vychýleni z rovnováhy. Obvykle jsme vychýleni na všech úrovních – trpíme nadměrným množstvím psychické zátěže, nenasloucháme tělu (a tudíž se nevhodně stravujeme a hýbeme) a naopak ho vystavujeme lékařským zákrokům, které neberou ohled na celek. Teprve až toto vše opět dáme do souladu a začneme k sobě a tělu přistupovat láskyplně a podle toho i jednat, může nastat změna.

Je na zralosti každého člověka, zda je toto cesta, kterou se chce vydat. Není to cesta jednoduchá, protože jsme na ní konfrontováni se svými letitými zvyky a programy. Vyžaduje od nás celkovou transformaci. Ale jedině vnitřní práce ve spojení s prací vnější vede k výsledkům, které nejsou jen na chvíli. Staneme se těmi, kteří jsou na věčné cestě sebepoznávání. Učíme se zacházet se svým nitrem a s jeho hmotným oblekem – tedy tělem. Poctivě, nekompromisně, vytrvale. Pokud zůstaneme bdělí, jsem si jistá, že nás úspěch nemine. A bude mnohem, mnohem větší než jen úbytek několika kil.

Michaela Pavlíková