Skrz
Jaký vztah ke svému tělu jsi měla jako dítě? Kdy se proměnil a proč? Vybavuješ si nějaký spouštěč?
Jako dítě jsem to neřešila, ale občas mi někdo řekl, že jsem veliká nebo hodně jím. Na druhou stranu ale bylo zřejmé, že jsem fyzicky zdatná hbitá. Proměnilo se to v pubertě, kdy jsem jednak byla ve sportovní třídě, kde byly holky velice štíhlé a příliš brzy jsem vypadala jako žena, aniž bych s tím byla mentálně srovnaná. Nemám na mysli první menstruaci, ale to jak se ke mně začali chovat muži. Bylo to dost šokující. Necítila jsem se ve svém těle bezpečně. Měla jsem pocit, že jen má pouhá existence vyvolává tolik nepříjemné pozornosti. Možná to někomu přijde paranoidní, ale já jsem se necítila bezpečně ani na ulici, ani s kamarády, ve škole už vůbec ne. Někdy si říkám, že v tomto smyslu nejsem se svým tělem srovnaná dodnes.
Jak se díky proměně vztahu k tělu proměnil tvůj vztah k jídlu? Čím sis s jídlem prošla?
Začala jsem se přejídat. Byla to ochrana. Přestalo takové to pískání na ulicích, poplácávání po zadku, řeči o tom: “tebe bych si dal” a spousta dalších projevů náklonnosti. Nastal druhý extrém. Pamatuji si, jak mi spolužák řekl: “ta tvoje postava má jednu výhodu, ty nikdy nebudeš lehká holka”. Jedla jsem naprosto šíleně a nekontrolovaně. Nesnídala jsem a mé první jídlo dne byl oběd ve školní jídelně. potom jsem uháněla na trénink a jedla až v šest večer a to jsem snědla několik chodů.
Jak se díky proměně vztahu k tělu proměnil tvůj vztah k pohybu? Čím sis prošla s pohybem?
Když jsem byla ve sportovní třídě, tak ho bylo dost. A někdy před pubertou jsem měla období, že už jsem ani nechodila, jen jsem poskakovala. Měla jsem z pohybu přirozenou radost. Sama doma jsem si tančila. Potom ale přišel zlom s pubertou, s muži, přibrala jsem a sport se pro mě spojil s výkonem a tím mě přestal bavit. Byli na nás moc hodní a naučili mě spoustu disciplín a sportů, ale nějak se tam vytratila ta hravost, radost, spontánnost, přirozená chuť se hýbat. Nabídku jít na sportovní gymnázium jsem odmítla a se sportem prakticky skončila. Intenzivně jsem cvičila až po prvním porodu. Dva roky jsem dělala jógu a vloni mě nadchl tanec pěti rytmů, kde je minimum pravidel a má to i duchovní přesah.
Co bylo pro tebe nejtěžší na svém těle přijmout a proč?
Nohy a především stehna. Vždy jsem měla pocit, že jsou příliš silná. Občas někdo komentoval zadek, ale na ten já si nevidím a problém s ním nemám.
Jak tvůj vztah k tělu ovlivnil ostatní věci ve tvém životě (vztahy, práci, zájmy, psychiku, zdraví…)?
Sama sobě jsem si stanovila omezení jak můžu nebo nemůžu sedět, stát, měla jsem i takový plíživý styl chůze. Hodně mi šlo o to nebýt vidět, chodila jsem při zdi, rychle jsem se snažila proklouznout a pokud možno zmizet. Některé ty návyky mám dodnes. Ano, cítila jsem se ve svém těle nepatřičně a to ovlivnilo téměř vše.
Kdy nastal opět zlom ve tvém vnímání těla? Vybavuješ si nějaký spouštěč? Co pro tebe hrálo roli?
Já jsem nikdy nezažila takový pocit přijetí svého těla jako bezprostředně po porodech mých dětí. To byla naprostá senzace vědět, že mé tělo dokáže stvořit člověka. Najednou mi to tělo připadalo dokonalé. V prvním těhotenství jsem dokonce došla k uvědomění – mé tělo mě nikdy nezradilo, mohla jsem se na něj vždy spolehnout. To byl zajímavý obrat. Ale ještě několik let předtím jsem v jednom předmětu dělala seminární práci na téma média a přijetí vlastního těla a ta korelace byla šokující pro mě i přednášejícího. Hledali jsme tam společně chybu a nenašli. Zjednodušeným závěrem bylo, že spolu s konzumací mediálního obsahu roste nespokojenost s vlastním tělem. Od tohoto momentu jsem se začala širokým obloukem vyhýbat ženským časopisům a postupně i dalším předobrazům ženského ideálu. Také jsem žila v dlouhodobém vztahu, takže jsem měla jakési zázemí a závětří ve kterém jsem si mohla pomaličku lízat rány.
Jak se tento zlom odrazil ve tvém vztahu k jídlu a k pohybu?
Ano, celé se to stabilizovalo a racionalizovalo. Můj partner mi večer, když jsem si šla znovu pro něco do lednice v klidu kladl otázku, jestli jsem si vědomá, že se chystám opět jíst. A nikdy jsem si to neuvědomovala! On má celkově mnohem lepší návyky a tím, že jsem s ním žila, jsem si na spoustu věcí také zvykla. Postupně jsem se učila pít vodu, jíst mrkev nebo si chystat teplá jídla k večeři. Nikdy jsem nic takového nedělala. A v prvním těhotenství jsem se dokonce naučila snídat. Dnes nechápu, jak jsem mohla kdy fungovat jinak. Se sportem to bylo spíše nárazové. Loňský rok ale ukázal, že intuitivní tanec je mi nesmírně blízký a prospěšný. Nebaví mě cvičit proto, že je to zdravé nebo kvůli vzhledu, ale přetrhnu se, abych si mohla volně plynout a užívat si své tělo v pohybu. Pocit svobody, lehkosti a zdraví při pohybu, možnost být spontánní, hravá a autentická je pro mě odměna sama o sobě.
V čem dnes spatřuješ dar svých potíží? Čemu tě naučily?
Ženské tělo je v dnešní době produktem, symbolem, měřítkem. Trvalo mi to dlouho, ale našla jsem v sobě sílu říci ano tomu jak mé tělo reálně vypadá. Je to můj jediný domov, mé útočiště. Tělo má obrovskou moudrost a schopnost léčit traumata. Je to něco před čím se klaním na co se můžu spolehnout. Tělo mi řekne, komu můžu důvěřovat. Tělo si pamatuje. Tělo nelže. Někoho takového chci mít na své straně, chci s ním mít dobrý vztah a prospívat mu. Je to obrovský zdroj a mocný nástroj, jen s ním umět zacházet.
Jaký je tvůj vztah k tělu dnes? Přeješ si nadále tento vztah měnit?
Čím jsem starší, tím víc mě fascinuje. Stále se učím mu víc a víc důvěřovat, respektovat, naslouchat. Ráda bych se vrátila k radosti z pohybu, který jsem prožívala jako dítě. Snažím se víc uzemňovat a být v těle více vědomě. Fascinuje mě léčení traumatu skrze tělo a v tomto ohledu se sebou experimentuji. Používám tělo v tak omezeném rozsahu, tak málo mu rozumím, připadnu si jako tělesný analfabet, ale to je dobře, alespoň mám co zkoumat.
Co děláš dnes pro to, abys posílila pozitivní vztah ke svému tělu? Co bys doporučila ostatním ženám?
Co mi pomáhá je mít skrze tělo nějaký příjemný prožitek. Přes intuitivní tanec jsem schopná se dostat do stavu “flow” a to je pro mě nesmírně naplňující a radostný prožitek. Jak bych po takovém zážitku mohla pranýřovat své tělo? Taky se moc nevážím, neměřím a nekoukám do zrcadla. Nedívám se na televizi, ani do ženských časopisů. Ženám bych radila, aby si nenechaly vnutit vnější měřítka a hledaly si svoji vlastní cestu k tomu jak o sebe pečovat, jak tělo zatěžovat, ale nepřepínat, jak se krášlit a vyzdvihovat své přednosti.
Máš pro nás nějaký vzkaz na závěr?
Tělo je důležité, ale důležitější mi přijde rovnováha mezi tělesným a duševním. Na co mi bude zdánlivě dokonalé tělo které stále nesnáším? A k čemu je mi krátkodobá dobrá nálada způsobená nezdravým jídlem nebo návykovou látkou, která dlouhodobě tělu škodí? Každá žena si pro sebe musí hledat tu svoji míru a i formu jak žít ve svém těle a se svým tělem v míru.