Skrz
Jaký vztah ke svému tělu jsi měla jako dítě? Kdy se proměnil a proč? Vybavuješ si nějaký spouštěč?
Vztah ke svému tělu jsem nijak zásadně neřešila. Vypadala jsem jako jiné děti na vesnici, lítala jsem po hřišti, bavila mě atletika a míčové hry, tak mi moje tělo připadalo v pohodě.
V pubertě jsem řešila, že mám menší prsa a na střední jsem začala mít dost velké problémy s pletí. Spouštěcím faktorem byla zřejmě nemoc obou rodičů.
Jak se díky proměně vztahu k tělu proměnil tvůj vztah k jídlu? Čím sis s jídlem prošla?
Jídlo jsem velmi dlouho vůbec nevnímala jako důležité. Když jsem v roce 2014 začala mít obrovské zdravotní komplikace kvůli zánětům spojeným se zlatým stafylokokem, tak jsem se jídlem začala zabývat víc. Od roku 2015 jsem začala zařazovat více ovoce a zeleniny. Od podzimu toho roku jsem intenzivněji začala konzumovat zelené potraviny (ječmen a chlorellu) a od února 2016 jsem velmi výrazně omezila konzumaci cukru, od března jsem výrazně omezila i lepek a od června i mléčné výrobky. Všechny tyto změny měly mírně pozitivní vliv na můj zdravotní stav i fyzickou kondici. Znatelnější zlepšení ale nezpůsobily.
Zkoušela jsem veganskou stravu, vegetariánskou, fruitariánství, chvíli i raw stravu a makrobiotiku. Všechny tyhle zkušenosti mě vedly jen k tomu poslouchat svoje tělo a dávat mu to, po čem se bude cítit dobře – i kdyby to měla být ryba nebo poctivý jogurt.
Jak se díky proměně vztahu k tělu proměnil tvůj vztah k pohybu? Čím sis prošla s pohybem?
U mě to bylo opačně. Díky pohybu se proměnil můj vztah k tělu.
Díky tomu, že jsem stále víc tančila, jsem byla schopná se svým tělem navázat kontakt, lépe mu rozumět a více se rozhodovat s ním v souladu. Nakonec jsem tančila v představení Měsíční spirála, kde jsem dostala roli panny – roli, kde mám cca 5 minutové taneční sólo jenom v sukni. Sice v intimním osvětlení, ale stejně to byl dost velký proces přijímání sama sebe. Už nějaký čas předtím jsem se se svými prsy smiřovala, ale po tomhle představení už nebyla jiná šance než je milovat. V tanci jsem prožívala modlitbu za ženskost, něhu a přijetí sebe sama (nejen u sebe, ale u všech žen). Díky tomuto projektu se rozvinula moje schopnost pohybové meditace, která mi velmi pomáhá v oblastech, kde potřebuji lépe porozumět tomu, co prožívám.
Co bylo pro tebe nejtěžší na svém těle přijmout a proč?
Jizvy, protože jsou hnusné 🙂 Je těžké mít ráda tělo, které je tak poraněné, flekaté od zánětů, zjizvené a deformované. Je to pro mě každodenní výzva. Každý den přijímám to, že mám na těle více než 200 různě hlubokých, vystouplých a barevných jizev. Jsem šťastná za každý jeden den, kdy je moje tělo bez vyrážky, zánětu nebo jiné kožní či podkožní komplikace. Za poslední 3 roky takových dní bylo jen několik.
Jak tvůj vztah k tělu ovlivnil ostatní věci ve tvém životě (vztahy, práci, zájmy, psychiku, zdraví…)?
Čím víc se přijímám, tím víc se respektuju. Čím víc se respektuju, tím víc jsem respektovaná. Čím víc jsem respektovaná, tím jsem svobodnější. A čím jsem svobodnější, tím víc mohu být v klidu. Čím víc jsem v klidu, tím silnější a stabilnější je moje zdraví i psychika, krásnější moje vztahy a bohatší moje aktivity.
Kdy nastal opět zlom ve tvém vnímání těla? Vybavuješ si nějaký spouštěč? Co pro tebe hrálo roli?
Závažné zdravotní komplikace v roce 2014 pro mě byly nejsilnějším impulsem ke změně. Měla jsem takové bolesti, že jsem tloukla hlavou do zdi, omdlívala, krvácela a dostávala ze svého těla hrsti hnisu. To člověka nenechá žít tak jako dřív. Od té doby je všechno v mém životě jinak.
Jak se tento zlom odrazil ve tvém vztahu k jídlu a k pohybu?
Žiju plněji, jsem autentičtější, víc a zřetelněji komunikuji svoje potřeby a hranice, jím zdravěji, tančím více, spontánněji a intenzivněji, odpočívám častěji, směju se hlasitěji, miluji opravdověji a celým srdcem, sex si užívám mnohem plněji a celou intimní oblast svého života vědoměji… Cesta vědomí v těle mě ve všech oblastech vede stále dál, takže pohyb je jakási forma komunikace s mým tělem, a je tedy neoddělitelnou součástí mojí existence. V tomto vztahu sama k sobě není prostor pro jídlo, které zatěžuje, není zde ani prostor pro hltání nebo nepozornost při jídle. Vím, že by mě to vyšlo draho.
V čem dnes spatřuješ dar svých potíží? Čemu tě naučily?
Naučily mě respektu a lásce sama k sobě, ohromné vůli a nevzdávání se. Naučila jsem se jít dál a tím jsem si uvědomila obrovskou vnitřní sílu, kterou mám a kterou mohu využít i jinak než jen na překonávání bolesti a utrpení, když budu chtít.
Jaký je tvůj vztah k tělu dnes? Přeješ si nadále tento vztah měnit?
Jsem vděčná za sílu a neuvěřitelnou schopnost regenerace, kterou moje tělo má. Líbí se mi tvar mého těla, fascinuje mě, jak jej dokážu vnímat a díky téměř dokonalému porozumění svému tělu dokážu porozumět i tělům ostatních a umím je díky tomu podpořit v pohybovém rozvoji i v rozvíjení pozitivního vztahu sama k sobě.
Naučila jsem se, že přijetí jde ruku v ruce s porozuměním a zkoumáním. Kdybych od svého těla odvracela pozornost, tak nikdy nedosáhnu toho, co už teď mám za sebou. Tím, že jej plně vnímám, dokážu varovné signály zachytávat stále dříve a tím se mi daří předcházet dalším velkým zraněním. A když už se něco děje, tak jsme si meditační praxí, absolvováním seminářů a léčením ve vztahu k tělu vybudovala určitě techniky, které mi pomáhají následky zmírňovat a bolestivý proces zkracovat.
Přeju si pustit to, co mě ještě drží ve vztahu k té nemoci. To vnímám, že je ještě hodně mentální práce na mnoha tématech, ale mám dobrý pocit, že už jsem pěkný kus cesty za tímhle záměrem ušla. Vím, že když svému tělu dávám to, co potřebuje, tak je krásné, zdravé a v kondici. Jizvy sem, jizvy tam, svoje tělo ráda mám 😉
Co děláš dnes pro to, abys posílila pozitivní vztah ke svému tělu? Co bys doporučila ostatním ženám?
Opravdu hodně svoje tělo vnímám a naslouchám mu. Každý den věnuji čas hlubšímu naladění na sebe, abych udržovala intenzivní kontakt sama se sebou. Může se to zdát paradoxní, ale v běhu věcí často tohle napojení ztrácíme, jakkoli se to může zdát nepravděpodobné. Tím, že každý večer medituji, pracuji s esenciálními oleji nebo se svíčkou, tibetskou miskou nebo šamanským bubnem, zpěvem, mantrami…se dostávám do svého nitra, kde je zdroj veškeré moudrosti i moudrosti léčení a samoléčení. Je vlastně skoro jedno, jakou cestu zvolíme. Různá náboženství a techniky nám budou tvrdit, že správná je jen ta jedna, ale z mojí zkušenosti to není pravda, protože ta moudrost je univerzální a mohu k ní přistoupit kteroukoli z cest. Vybírám si podle pocitu. A vnímám, že mi to velmi pomáhá nacházet odpovědi na svoje otázky, způsoby, jak se léčit, způsoby, jak se chovat, i podněty ke změnám.
Máš pro nás nějaký vzkaz na závěr?
Naše tělo je geniální a dělá jen to, co potřebujeme, nebo odráží to, jak se k němu chováme. Nic víc, nic míň. V té genialitě je i jeho neuvěřitelná schopnost regenerace. Téměř úplně všechno se dá napravit. To mi dává sílu a chuť jít v procesu porozumění tělu stále dál, protože vnímám, že je to cesta plná pokladů, dobrodružství a zázraků. A tak zkouším bosou chůzi po sněhu, tanec ve vodě, v písku, ve vzduchu… Zkouším se potápět v moři, otužovat se, pracovat s dechem, autogenním tréninkem, propojováním a rozpojováním hemisfér, pohybovou koordinací, fyzickou zdatností, relaxací, prostě se vším, co je spojené s vědomým prožíváním v mém těle.
Doporučuju vyzkoušet si pár přístupů. Zjistit si zkušenosti lidí, co si prošli nebo procházejí něčím podobným a pak si prostě najít svoji kombinaci technik. Tipuju, že se všechno bude dříve či později točit kolem vztahu k tělu, intimitě, dotekům a kolem vědomí v tom všem 😉
