Michaela Pavlíková: Nechci být ideálem zdraví a krásy

Jaký vztah ke svému tělu jsi měla jako dítě? Kdy se proměnil a proč? Vybavuješ si nějaký spouštěč?DSC_0110-1

Děti podle mě žádný vztah ke svému tělu nemají – tělo prostě JE. A je úplně normální a snadné naslouchat tomu, co zrovna potřebuje, aniž by se nad tím muselo nějak přemýšlet. Měla jsem to stejně. Byla jsem vytáhlé a hubené dítě. Když jsem začala během dospívání nabírat ženské tvary a vyšší váhu než bych ráda, bylo těžké se s tím srovnat. Také moje výška ve srovnání s ostatními dívkami mne trápila. Ale mnohem těžší bylo srovnat se s tím, že se mi zhruba od deseti let začalo systematicky rozpadat zdraví a bohužel to v mém případě bylo i vidět. U mne byla postižena zejména kůže – vitiligo (úbytek pigmentu), akné, časem i ekzémy. To obrovským způsobem poznamenalo moje dívčí sebevědomí, a myslím, že i proto jsem se hodně uzavřela do svého vlastního světa.

Jak se díky proměně vztahu k tělu proměnil tvůj vztah k jídlu? Čím sis s jídlem prošla?

Jako dítě jsem jedla hodně chaoticky a byla jsem dost vybíravá. Vím, že bylo třeba těžké dostat do mě maso. Ale také víceméně cokoliv zdravého 🙂 Během dospívání začalo jídlo nabírat na významu v mém životě a sloužilo mi k uvolnění od nepříjemných emocí, které jsem tehdy prožívala. Ze začátku jsem neřešila, zda je jídlo zdravé nebo nezdravé – chutnala mi spíš klasická česká kuchyně, smažená jídla, sladkosti. Pak jsem si začala jídlo trochu hlídat kvůli postavě a později kvůli zdraví, když jsem začala víc a víc zjišťovat o spojitostech stravy a nemocí. Z toho se pak stala na řadu let moje obsese – byla jsem přesvědčená, že skrze dodržování určitých stravovacích směrů a plánů konečně dosáhnu toho zářivého zdraví a krásy, které mi unikaly. Nakonec z toho vzniklo moje malé osobní peklo – neustálý pocit deprivace a souboje se sebou, striktní dodržování pravidel kompenzované záchvaty přejídání a pocit, že každá potravina je potenciálně nebezpečná.

 

Jak se díky proměně vztahu k tělu proměnil tvůj vztah k pohybu? Čím sis prošla s pohybem?

Jako malé dítě jsem měla spoustu energie a hýbala jsem se pořád, přesto jsem nikdy nebyla sportovně zaměřená. Byla jsem dítě takzvaně nešikovné na sporty, byla jsem odjakživa malý intelektuál – někde mi bylo přidáno a jinde ubráno. Tělocvik na základce a střední pro mne byly noční můrou – byla jsem všude poslední, nic mi pořádně nešlo a také jsem leccos nemohla dělat kvůli zdravotním omezením. S pohybem jsem tedy měla spíš negativní asociace. Bavila mě akorát turistika a v létě plavání, ale k těmto činnostem jsem nikdy nepřistupovala jako ke sportům, to bych si je byla znechutila 🙂

Co bylo pro tebe nejtěžší na svém těle přijmout a proč?

Rozhodně moji kůži – je to pro mne cesta celoživotního přijímání. Hodně dlouho to byl ale spíš tvrdý boj, byla jsem odhodlaná vyzkoušet všechno, abych svoji kůži uzdravila, z oblasti klasické medicíny i alternativy. Vím, že moje pleť odráží do velké míry moji celkovou hladinu stresu, ale také moji ženskou cykličnost, asi výrazněji než u jiných žen. Učím se tedy pracovat se snižováním stresu i s chápáním cyklických procesů. Vliv stravy tu je určité také, ale kdysi jsem mu připisovala neadekvátní význam. Skladba stravy je opravdu jen jeden dílek skládačky, ale není to všechno. To jsem ale zjistila až poté, co jsem vyzkoušela řadu různých úprav stravy.

 

Jak tvůj vztah k tělu ovlivnil ostatní věci ve tvém životě (vztahy, práci, zájmy, psychiku, zdraví…)?

Negativní postoj k tělu rozhodně ovlivnil vnímání mé sebehodnoty. Prostě jsem si nepřipadala „dost dobrá“ – pořád jsem se srovnávala s těmi, které byly zdravé a krásné. Já jsem na svém těle viděla neustále samé nedostatky, i takové, které lidé kolem mě vůbec neřešili, vždyť obecně jsem byla považována za hezkou. To jsem nechápala. Díky tomu pro mne bylo těžké navazovat kontakty s muži a uvěřit tomu, že o mne stojí – a že já za to stojím. Tyto postoje určité také zpětně zhoršovaly moje fyzické zdraví, což chápu až dnes, když znám souvislosti mezi stresovou fyziologií a zdravím. Psychicky mi to samozřejmě nijak nepřidalo. Dnes vnímám, že jsem tyto „nedostatky“ kompenzovala do velké míry tím, že jsem na sebe byla velmi tvrdá ohledně studijních výsledků, i v dalších oblastech.

u Misky v Brne 015
v mém období experimentování s extrémními výživovými směry

 

Kdy nastal opět zlom ve tvém vnímání těla? Vybavuješ si nějaký spouštěč? Co pro tebe hrálo roli?

Vnímám to spíš jako velmi dlouhý pozvolný proces přijímání toho, co je, včetně své fyzické podoby. Určitou roli hrál jistě okamžik, kdy jsem se rozhodla, že se přestanu týrat dodržováním přísných stravovacích pravidel a začnu jíst opět normálně – v klidu, s radostí a beze strachu, že mi jídlo ublíží. I proto, že jsem vším tím letitým snažením nedosáhla ničeho, jen kriticky nízké váhy a dalších symptomů. Tím jsem se začala spojovat s potlačovanou přirozenou potřebou potěšení v životě. Moje umrtvené tělo a duše se tím začaly oživovat. Najednou tu byla opět svoboda! Hodně mi pomohl a pomáhá spontánní tanec, u mne konkrétně tanec 5 rytmů, který mne dostal z hlavy do těla a rozvinul vědomí těla. Také různé ženské kruhy a semináře, které opravily moje pokřivené vnímání ženství – za to vděčím různým lektorkám, z nichž některé jsou dnes mými kamarádkami a kolegyněmi. Také vím, že pomáhá být ve vztahu s někým, kdo nás přijímá takové, jaké jsme. Ale to je bonus, rozhodně to za nás tento člověk nevyřeší 🙂

 

Jak se tento zlom odrazil ve tvém vztahu k jídlu a k pohybu?

Jak píšu výše, v jídle jsem se přestala omezovat, začala jíst zcela intuitivně a svobodně, s respektem ke svému tělu, ale i ke své duši. Začala jsem objevovat, jak moc mne oživuje pohyb – zejména chůze v přírodě a tanec, který nemá danou choreografii. Díky tomu nemusím řešit to, že nemám určitý typ pohybového nadání, nebo aspoň mi to bylo vždy vtloukáno. Miluju tu volnost, kterou zažívá tělo, když může dělat přesně takový pohyb, jaký zrovna přichází!

V čem dnes spatřuješ dar svých potíží? Čemu tě naučily?

Dar svých potíží stále odkrývám a objevují se mi další úrovně. Ale zcela jistě vím, že mi moje zkušenost se zdravotními potížemi, nesnázemi kolem jídla a negativními postoji k tělu, slouží v práci, kterou dělám. Já těm ženám rozumím. Vím, jak se cítí a jak těžké to je. A také vím, že je možná změna, ale že to je cesta a že nestačí si lusknout prstem. Já mám autoimunitní onemocnění dost možná na celý život, stále se vypořádávám s vysokými hladinami toxicity – a to navzdory letům detoxikačních experimentů všeho druhu 🙂 Nakonec stejně obvykle dojdu k tomu, že když se zklidní můj vnitřní svět, zklidní se i obal mojí duše, tedy moje tělo. Já třeba umím být rychlá, ale snadno mne to vrhá do stresu, a proto se můj systém cítí nejlépe, když je tempo života pomalejší… Vrací mne to tedy k podstatě, k péči o svou mysl a vědomí. Pravá příčina jakýchkoliv potíží je vždy duchovní, ostatní sféry jen následují. Je ale třeba se věnovat všem, to je jasné. Tím se to celé podpoří a propojí.

Jaký je tvůj vztah k tělu dnes? Přeješ si nadále tento vztah měnit?

To je každý den jinak, a tak to máme myslím všichni 🙂 Když jsem ve stresu, nedaří se mi, tak svému tělu nedávám vždy to, co potřebuje. V tu chvíli se snažím zastavit a udělat to, co je třeba. Zklidnit se, zpomalit, prodýchat se, uvolnit se. Zatančit si nebo projít se venku. Opečovat se kvalitním dobrým jídlem. Dopřát si výživu skrze dotek. Rozhodně si přeju toto stále prohlubovat, naučit se jednou naslouchat těm nejjemnějším signálům těla, stát se mistrem svého „nástroje“, ať už je jakýkoliv. Mám na to celý zbytek života, tak není třeba spěchat 🙂 Kdo spěchá, dojde tam později.

Co děláš dnes pro to, abys posílila pozitivní vztah ke svému tělu? Co bys doporučila ostatním ženám?

Naučila jsem se jednu velmi podstatnou věc: mohu své tělo milovat, aniž by se mi líbilo, ve všech svých detailech. Mohu své tělo milovat, aniž by bylo zdravé podle mých představ. To bych dvakrát podtrhla. My neustále na lásku klademe podmínky, zde v tom, že abychom své tělo a sebe sama mohli milovat, musí tělo změnit svoji podobu nebo zdravotní stav. Ale to je nesmysl. Přestanete snad milovat svého partnera nebo dítě tehdy, když se jim zhorší zdraví nebo se nějak změní jejich vzhled? Jistěže ne. Sobě tohle ale děláte. Nechci být pro veřejnost ideálem zdraví a krásy, ačkoliv jsem díky své práci v pozici, kdy to k tomu strhává. Říkat lidem: „Když využijete mé pomoci, budete také zdraví a krásní!“Já ale nechci žádným způsobem podporovat perfekcionismus, který prosakuje touto kulturou jako hluboká zhoubná nemoc. Jsme jím všichni do nějaké míry dotčeni, je prostě ve vzduchu, ale je možné se mu bránit. Tím, že si dovolíme být nedokonalí. Neživit tenhle kult mládí, krásy a dokonalého zdraví, v němž jsou lidé staří, nemocní a podle nějakých měřítek málo přitažliví, odsouváni na okraj, a je jim naznačováno, že by se měli změnit, aby byli přijatelní. Mnohem důležitější je přijetí toho, co je. To není rezignace. To je stav míru. A jedině v tomto vnitřním stavu se pak může, do míry, do jaké je to možné, uzdravit naše tělo. Včetně metabolismu, váhy, pleti, všech symptomů… To už ale nemá vliv na náš základní postoj k sobě.

 

Máš pro nás nějaký vzkaz na závěr?

Věřte tomu, že všechny vaše potíže, ať zdravotní nebo psychické, jsou vašimi učiteli. V prvé řadě učiteli sebepřijetí a sebelásky, ale těch rovin bývá více a vy je nejspíše budete odkrývat v čase. Pokud budete ochotni…Některé lekce odkryjete a potíže díky tomu budou moci zmizet, protože už nebudou ve vašem životě zapotřebí, posloužily svému účelu. Je možné, že některé z nich nikdy nepochopíte, anebo že nezmizí. A to je mystérium života. To, co nás přesahuje. V pořádku jste tak či onak – to je asi můj hlavní vzkaz 🙂

 

IMG_8232

 

 

<< chci číst další „Příběhy přijetí“