Skrz
Jaký vztah ke svému tělu jsi měla jako dítě? Kdy se proměnil a proč? Vybavuješ si nějaký spouštěč?
Jako dítě jsem se nijak nesledovala. Bylo mi to jedno. Můj vztah se proměnil až po druhém těhotenství. Po prvním jsem hodně zhubla a všichni mě hodně obdivovali, cítila jsem se skvěle. Když bylo mladší dceři sedm měsíců, měla jsem víc než před porodem… a tehdy jsem se rozhodla, že zhubnu. Cítila jsem se spíš jako matka mého muže než jeho žena. Můj muž byl drobný a já velká. Ale tehdy mi sice vadila váha, ale jinak jsem své tělo nevnímala.
Jak se díky proměně vztahu k tělu proměnil tvůj vztah k jídlu? Čím sis s jídlem prošla?
Nejprve jsem začala omezovat jídlo a přidala cvičení. Postupně se mi stalo, že jsem přestala mít hlad. To trvalo rok a jedla jsem jen bílý jogurt a jednu bramboru denně. Jedla jsem jen proto, že mi bylo divné, že nemám hlad a cítila jsem, že něco bych sníst měla. Bylo jednoduché nejíst nic.
Pak nastala životní změna, přestěhovali jsme se do našeho domu a já měla převzít zodpovědnost za domácnost a moje tělo se zbláznilo. Měla jsem záchvaty jezení a pak jsem zvracela…Když ve mně nějak vzrostl neklid, přejídala jsem se, hlavně tím, co jsem jíst nechtěla. Sladké a tučné, posléze hlavně tím, co šlo dobře zvracet. Nejhorší období, kdy jsem zvracela pravidelně několikrát denně, trvalo asi rok, pak se to trošku zlepšilo, ale celkově jsem zvracela deset let. Poslední roky třeba jen dvakrát do týdne. Měla jsem rozdělené jídlo na to, co smím, po kterým se nepřibírá, a na to, co nesmím.
Jak se díky proměně vztahu k tělu proměnil tvůj vztah k pohybu? Čím sis prošla s pohybem?
Nejdřív jsem tím zaháněla hlad. To fungovalo první rok na počátku mého nejezení. Pak jsem prostě musela mít svůj denní pohyb. Při přehoupnutí anorexie do bulimie už nebyla závislost na pohybu, ale odjet na cvičení pro mě ten večer znamenalo většinou chvilkovou záchranu a zapomenutí.
Co bylo pro tebe nejtěžší na svém těle přijmout a proč?
Nejvíc jsem chtěla mít ploché břicho…to bylo pro mě důležité.
Ale odpověď na takto položenou otázku – ani to nebylo o přijetí těla, ale sebe samotné.
Jak tvůj vztah k tělu ovlivnil ostatní věci ve tvém životě (vztahy, práci, zájmy, psychiku, zdraví…)?
Cítila jsem se strašně sama… nemohla jsem se nikomu svěřit a to tížilo. Psychika byla jak na houpačce, podle toho, jaký jsem měla den. Když jsem nezadržitelně nabírala po přejídání…nenáviděla jsem se.
V mé hlavě bylo od probuzení jen jedno… co jíst, zda jíst a kolik… Nepamatuji si své děti z té doby. Vztah byl stále stejný, protože jsme s mužem žádnou vnitřní komunikaci neměli a já se snažila své potíže nepřenášet jinam. V práci to bylo náročný…Tehdy jsem dělala v tiskárně. Když jsem si našla lepší práci a šla na poštu, kterou jsem měla ráda, můj stav se zlepšil…Zdraví vydrželo, jen jsem občas byla po zvracení dehydrovaná a motala se mi hlava.
Kdy nastal opět zlom ve tvém vnímání těla? Vybavuješ si nějaký spouštěč? Co pro tebe hrálo roli?
Tohle je těžká otázka. Tak osm let to byla denní bitva. Jeden zlom byl po návštěvě psycholožky, když mi došlo, že mi není schopná pomoct. Sejmulo mě to, ale v konečném důsledku mi to pomohlo, protože tehdy mi plně došlo, že si musím pomoct sama. Pak začalo hledání cest a žití den po dni s tím, co se právě dělo. Někdy jsem prohrávala, jindy vyhrávala. Jako první krok jsem si vytyčila přestat zvracet…Pak mi došlo, že musím najít svůj jídelníček na furt. Zakázala jsem si držet diety… A takhle to šlo krok po krůčku.
Pak jsem už nezvracela skoro vůbec, ale nebyla jsem spokojená se svým tělem, toužila jsem zhubnut na váhu z období nejezení.
Pak přišel zlom, a to přepadení na poště. Ohrožení života. Vyloupení pošty. První týden jsem stále jedla a zvracela, pak mi došlo, co si dělám. Že skutečně mohu být ráda, že jsem to přežila a že si už nemohu ubližovat.
Jak se tento zlom odrazil ve tvém vztahu k jídlu a k pohybu?
Ten zlom hlavně odstartoval to, že jsem začala vnímat samu sebe. Byla jsem najednou zcela sama za sebe. A díky tomu incidentu jsem si konečně dovolila vyjet na prožitkové akce, které mě už dávno lákaly. Reiki, Oshovy meditace… Tam jsem zažila svobodu jednak těla, jednak vyjadřování, projevu. A to se postupně víc a víc začalo demonstrovat i doma. Pohyb jsem vždycky milovala, přešla jsem zase k radosti z něho. Po prvních prožitkových akcích jsem začala hubnout. Lekla jsem, bála se, abych do toho zase nespadla. Ale tehdy jsem si řekla: teď anebo nikdy, jestli je čas se osvobodit z jídla, tak právě teď. Cítila jsem velkou podporu od lidí na seminářích. Tam jsem mohla vše. A začala jsem jíst všechno. I když jsem se zpočátku bála. Tedy vlastně jemněji jsem vnímala, na co fakt mám chuť, nejedla jsem úplně vše, ale zmizel zákaz.
V čem dnes spatřuješ dar svých potíží? Čemu tě naučily?
Řekla bych všemu. Prostě díky jim jsem objevila, kdo jsem, změnila svůj nevyhovující život, a učím se z nich dodnes. Učím se jemněji a jemněji v sobě rozpoznávat a zvědomit si své sklony k sebedestrukci, což mi pak pomáhá při práci s lidmi… Prošla jsem díky nim velkou proměnou osobnosti, úplným znovuzrozením. Stala jsem se sebou.
Jaký je tvůj vztah k tělu dnes? Přeješ si nadále tento vztah měnit?
Své tělo si užívám a čím jsem starší, pečuji o něj víc a víc a s láskou. Neustále rozšiřuji a prohlubuji možnosti svého vnímání a tím i vstřebávání.
Co děláš dnes pro to, abys posílila pozitivní vztah ke svému tělu? Co bys doporučila ostatním ženám?
Prostě ho vnímám a dělám to, co potřebuje.
Ženám bych doporučila prožitek, protože je těžké se zpočátku dostat sama někam, kde je to nepoznané. A pak hlavně uvolňovat se, uvolňovat se a uvolňovat se. Tanec je také super.
Máš pro nás nějaký vzkaz na závěr?
Jsem za to všechno moc ráda, důležité je nestydět se za nic, co je prožíváno. Kdyby to mohlo být jinak, bylo by to jinak. Vždycky lze hledat – co právě dnes mohu udělat pro to, aby mi bylo líp 🙂
<< chci číst další „Příběhy přijetí“