„Kolik mám jíst, abych…?“

 

Velikost porce – věčné dilema těch, kteří nějakým způsobem řeší svoji váhu. Nutno říct, že nejen těch, jež trápí nadváha, ale i těch, co se snaží nějaká ta kila nabrat, třeba po epizodách anorexie, drastických diet nebo příliš nevyvážených výživových směrů. Setkávám se s postojem, který by se dal nazvat „Musím jíst tolik, abych nepřibral(a), popř. zhubl(a), popř. přibral(a).“ Problém tkví už v tom slůvku „abych“, tedy v tom, že to naše jedení má mít nějaký jasně definovaný cíl a účel. Ano, existují případy, kdy jíme proto, abychom dosáhli něčeho specifického, např. se chceme vyléčit z nějaké nemoci nebo se snažíme o konkrétní typ detoxikace nebo psychické očisty. Jsou to speciální případy, kde je zohledněna celková skladba stravy včetně jejího množství a frekvence či načasování. Pokud ale jde o běžnou každodennost, vnímám, že tam je cíl „definovaný“ zhruba nějak takto: najíst se tak, aby to podpořilo moje fyzickou i psychickou činnost v daném dni, a zároveň došlo k uspokojení z jídla na úrovni těla i duše. To znamená přiměřeně zdravě, přiměřeně chutně a v přiměřené míře.

 

Jsem jedním z těch, kteří se domnívají, že proto, abychom dosáhli nějaké úpravy hmotnosti či obecně funkčnosti našeho metabolismu, není třeba porce nějakým způsobem „hlídat“, tedy je kontrolovat naší myslí. Nevěřím v potřebu sledovat si kalorické hodnoty ani množství přijatých tuků, bílkovin či sacharidů, natož jídlo nějak odměřovat či odvažovat. Mám za to, že jakákoliv kontrola myslí (mimo výše uvedené speciální případy) do našeho stravování nepatří. Protože proč? Protože nás uvrhávají do menší či větší míry stresové fyziologie – snažíme se množství „dodržet“, zvládat situace, kdy máme jídla příliš málo (anebo moc), lpíme na přesnosti dané arbitrárními čísly, signalizaci těla přehlušujeme racionálními argumenty, proč „je třeba“ jíst právě takovéto množství. To vše nás stresuje a přispívá to k opaku – k poškození metabolismu a s tím spojenému přibírání (anebo naopak neschopnosti přibrat).

 

A také – je to činnost veskrze zbytečná a nesmyslná. Zapomínáme při ní, že v nás je ZABUDOVANÝ seberegulační mechanismus. Anebo skutečně věříte, že je pocit nasycení a uspokojení z jídla, který zažíváme, jen cosi „navíc“, co neslouží žádnému účelu? Že když to nebude řídit naše kontrolující mysl, že nejsme schopni poznat, kdy máme moc anebo málo čehokoliv (nejen jídla)? To, že jsme jako společnost dospěli do bodu, kdy naše těla považujeme za hloupá a jejich signalizaci už skoro nevnímáme anebo zpochybňujeme její správnost, je pro mne alarmující, byť pochopitelné, vzhledem k tomu, jak moc jsme se odcizili své přírodní podstatě. Je ale možné se učit znovu navracet důvěru tělu, a to včetně důvěry tomuto systému seberegulace – skrze trpělivou praxi, kdy se snažíme signály zachytávat a jednat podle nich. Tím se navazuje zpřetrhaný kontakt s tělem.

 

Jak tedy jíst? Do té chvíle, než ucítíte v žaludku PŘÍJEMNÝ pocit nasycení. Dostatku, který ještě nepřechází v pocit (již lehce nepříjemné) přeplněnosti. V žaludku je ještě prostor, ale kdybychom ho zaplnili, už by to moc příjemný vjem nebyl. Samozřejmě, jde o pohyblivý bod, a nemá smysl se ani zde honit za nějakou dokonalostí. Budeme se trefovat více či méně a praxí se toto bude jen zpřesňovat. Pokud tuto jednoduchou formulku dodržíme, pak budeme jíst „správnou porci“, bez ohledu na přesná čísla. Budeme jíst porci, která odpovídá individualitě našeho těla v prostoru a v čase, ve kterém se zrovna nalézá. A to je něco, co nám nikdo nezměří. Je to něco, co se neustále mění a je třeba tomu věnovat svoji pozornost, právě proto, že to není objektivní. Toto platí i pro osoby, které chtějí měnit jakýmkoliv způsobem svoji váhu. Protože porce uměle veliké nebo malé nepřinesou tělu nic pozitivního – jen stresovou reakci, která metabolismus nepodpoří. Takže, vraťme se zpět k vnímání těla, v otázce množství jídla, jako i všude jinde.