test

Caroline Dooner: Strach být ošklivá

Caroline Dooner: Strach být ošklivá

 

Rozhodla jsem se kromě svých autorských textů uveřejňovat též vlastní překlady zahraničních textů, zabývajících se podobnými tématy. Konkrétně ve Spojených státech a Kanadě je řada žen pracujících s tématikou vztahu k jídlu a tělu, které vnímám jako své vzory a učitelky, a tak bych vám ráda touto cestou přinesla některé z jejich myšlenek. V češtině, pro ty, kteří třeba nevládnou anglickým jazykem. Odkaz na původní text vždy naleznete dole pod článkem.

 

Caroline Dooner: Strach být ošklivá

Nepracuji s extrémními poruchami příjmu potravy. Protože nechci.

Také v tom nemám kvalifikaci a nikdy jsem osobně tímto netrpěla, ale především…Nechci. Jsou to opravdu složité, temné, těžké záležitosti.

Nejdůležitější je, že nemůžete zachránit někoho, kdo ve skutečnosti nechce být zachráněn. 

Nemůžete změnit někoho, kdo je jen napůl ochotný se změnit.

Moje osobní problémy s jídlem a tělem byly nutkavé a zoufalé, trpěla jsem chronickým držením diet a orthorexií, k tomu tělesná dysmorfie, velmi negativní posuzování svého těla a fixace na váhu. A ani tak mne nikdo nemohl zachránit před sebou samotnou. Nikdo se ke mně nemohl dostat skrze mé vlastní rozhodnutí ohledně toho, co je podstatné. Musela jsem si k tomu dojít sama. A musela jsem to moc chtít.

Musela jsem se odevzdat svému největšímu strachu: z toho, že budu ošklivá. A mezitím v ten samý čas aktivně měnit svoje přesvědčení o kráse a hodnotě.

Je to paradox: odnaučujte se tomu, co jste se naučili o kráse. Odnaučte se všechny důvody, díky nimž věříte tomu, že vás nárůst váhy udělá ošklivými a nehodnotnými. Ale zároveň akceptujte možnost, že skutečně budete ošklivá.

Protože, pokud se cítíte hodnotná i tehdy, kdy věříte tomu, že nejste krásná, nemáte co ztratit.

Za tím vším je skutečně tohle: Chtít být šťastná více než chtít být krásná.

A musím vždy pamatovat na to, abych toto poznání na nikoho netlačila – tak, jako ho nikdo nemohl vnutit mně samotné.

Pokud vám Fuck It Diet (metoda od Caroline Dooner, pozn, překl.) pomůže uzdravit se z poruchy příjmu potravy, tak skvěle. To je úžasné. Ale já se nezabývám léčením lidí nebo jejich konvertováním, protože nevěřím, že to je vůbec možné.

Pravda zůstává stejná, bez ohledu na to, jak hluboko v díře plné potíží s jídlem a váhou jste: Pokud nejste ochotni jít do té skutečně náročné práce, neuzdravíte se, bez ohledu na to, kolik mých blogových příspěvků si přečtete.

Touha po uzdravení musí být silnější než touha zůstat v pozici kontroly.

Touha cítit nepohodlí a bolest musí být větší než touha po utlumení.

Touha po tom být zdravá musí být větší než touha po tom být hubená.

Touha po tom být silnější musí být větší než touha po tom se někam vytratit.

Musíte čelit svému největšímu strachu z toho, že budete větší. A nikdo vás do toho nemůže natlačit.

Neochota být naživu

Jedna věc, co mají extrémní i mírné poruchy příjmu potravy společnou, je podvědomá neochota být ve svém těle, mít tělo a být člověk.

Je to neochota „být tady“. Na této zemi a v tomto těle.

Naše tělo je místem, kde se nachází všechna naše bolest a traumata, takže si pak myslíme, že když tělo nějak scvrkneme, budeme se moci vyhnout této pozemské bolesti.

Ale je to ve své podstatě proti životu. A abyste se mohli uzdravit, musíte být ochotní položit se do neúhlednosti naší lidskosti. Není to snadné, a proto tolik lidí hledá cestu ven.

Musí tam být zásadní volba mít to jinak, protože jak se chcete uzdravit, pokud nechcete být plně naživu?  Nejde to.

Musíte chtít být naživu a ošklivá více než chtít být krásná.

 

Zdroj: https://thefuckitdiet.com/are-you-willing-to-be-ugly/

 

Podmínky štěstí – skutečně existují?

Podmínky štěstí – skutečně existují?

 

Kolikrát jsem jen od klientů slyšela, že prostě MUSÍ zhubnout (dosaďte si libovolnou podmínku platnou pro vás), aby se mohli cítit dobře, aby byli konečně šťastní. Je fajn, že mají skvělého partnera a hodné děti, možná je i baví jejich práce, spousta věcí v životě se jim vlastně daří…ale TOHLE jim pořád v tom štěstí brání. Až zhubnou, bude všechno úplně jinak. Jako kdysi – cítili se tehdy tak dobře, když měli xy kilo. Zeptám se: a na jak dlouho? A doopravdy? „No…nějaký čas ano…a ne tak úplně, ono se tehdy dělo to a to, takže to tak úplně nešlo…vlastně jsem si toho tehdy nevážila, dnes, když se na ty fotky dívám, tak bych šťastná BYLA!“. A tak dále…

 

Většinou zjistíme, že pokud tam kdysi dobrý pocit z dosažené cílové váhy byl, tak trval poměrně krátce (nejdéle do doby, než se váha opět vychýlila nežádoucím směrem, a často podstatně kratší dobu). A že nešlo o skutečný dosažený stav štěstí, který se vyznačuje klidnou spokojeností, ale že šlo o jakousi dočasnou euforii, jakýsi stav podobný tomu, když narkoman užije svou drogu. Protože nejde o nic jiného – o závislost našeho dobrého pocitu na vnějších podnětech, ať už jde o chemickou látku v droze nebo o dosažení určité podoby těla.

 

Když jsme k sobě poctiví, tak vidíme, že na té úžasné váze xy kilo nejenže to štěstí nemělo dlouhého trvání, ale že nebylo skutečné – stejně jsme v té době prožívali život se všemi jeho těžkostmi, které nám „objektivně“ bránily ve štěstí nebo řekněme aspoň ve spokojenosti. A že i když jsme tu úžasnou váhu měli, tak jsme si ji nedokázali plně vychutnat a vážit si jí. Proč? Protože jsme tu schopnost být vděční a užívat si přítomného okamžiku tehdy neměli – tak jako je nemáme dnes, a právě proto nám štěstí uniká! Znamená to, že i kdybychom dnes oné vytoužené podoby dosáhli, nepřineslo by nám to, co od čeho očekáváme. Nejspíše – protože jsme místo vděku a radosti zvyklí hledat chyby a nedostatky – bychom chtěli ještě více zhubnout, ještě lépe tělo vytvarovat, ještě odstranit tyto nedokonalosti, které pořád vidíme… Vždy si najdeme nějaký (zcela racionálně pochopitelný a neoddiskutovatelný) důvod, proč se zrovna teď nemůžeme cítit dobře. Vždycky je tam nějaká překážka.

 

Potíž ale není v oněch překážkách, v oněch objektivních skutečnostech. Ano, jsou okolnosti, za kterých je těžší cítit se dobře (válečná situace, vážná nemoc, úmrtí blízkého…), a přesto, neexistuje nic, co by vám nutně muselo v prožitku štěstí bránit. Stačí si přečíst některou z výpovědí těch, kteří přežili koncentrační tábory, kteří zvítězili nad rakovinou nebo se dokázali smířit s velkými životními ztrátami… Jsou to všechno příběhy lidí, kteří se nenechali připravit o jednu věc – o radost z bytí v přítomném okamžiku. A také o vděčnost za to, co mají, namísto aby se soustředili na to, co nemají.

 

Říkávám, že naše přání proměnit své tělo (či cokoliv jiného změnit) by mělo být vnímáno jako přání vyhrát v loterii deset milionů. Ano, bylo by to svým způsobem krásné – co vše bychom si mohli dovolit, jak jinak by mohly vypadat naše dovolené, náš dům, naše koníčky… Přineslo by nám to NĚCO NAVÍC. Ale zakládat na výhře v loterii naše štěstí? Být bez toho nešťastní? Každý uzná nejspíše, že to by bylo bláznovství a zbytečné trápení. A přece – kolik z nás přesně toto dělá se svým tělem a váhou. Kladou jejich proměnu na tak vysoké místo, že bez ní se prostě nebudou cítit dobře, nejde to. Zhubnutí (nebo jiná kýžená proměna těla) vám jistě udělá radost, pokud je to vaším přáním. Budete si moci koupit přesně ty plavky v té velikosti, která se vám líbí. Bude vás obdivovat přesně ta kamarádka, která vás dosud kritizuje (nebo aspoň navenek to tak bude vypadat…). Vyběhnete schody jako laň (anebo taky ne – dobrou fyzičku vám váha nezaručí a naopak to platí také). Možná tam bude pár dalších bonusů. Ale nenechte se zmást – zhubnutí vám rozhodně nepřinese trvalé a opravdové štěstí. To se totiž zakládá na zcela jiných věcech, v prvé řadě na našem vnitřním nastavení a nahlížení.

 

Můj učitel, Marc David, zase říkával, že je jasné, že se každý cítí líp, když si šlehne drogu. Podobně jako se cítí líp s onou výhrou v sazce. Je mnoho věcí, které nám přinesou pocit, že zrovna teď je svět jako rozkvetlá zahrada a že jsme mistři světa. Potíž je, že tyto věci jsou obvykle postaveny na vodě. Jsou jako krásná fata morgána na vyprahlé poušti našeho života. Naším úkolem není ani vyhrávat velké sumy, ani shánět drogy ani hubnout. Naším úkolem je namísto přeludů stavět ve svém životě pevné domy z kamene. Tedy měnit naši mysl tak, aby vůbec dokázala vnímat radost a vděčnost. A pak možná přijdou i ta cukrátka – hubnutí a tak, zkrátka to vše navíc, co náš dobrý pocit umocňuje. Ale my už budeme vědět, že naše štěstí na tom nezávisí.

 

 

Když je touha nezdravá

Když je touha nezdravá

 

Pokud jde o naše přání a cíle, rozeznávám zde dva druhy touhy. Jednu z nich označuji jako zdravou a druhou jako nezdravou. Často se ve své praxi setkávám s touhou nějak proměnit své tělo k obrazu svému – obvykle shodit (ale i nabrat) nějaká ta kila, případně postavu vytvarovat, ale může se jednat i o jakoukoliv jinou představu o tom, jak bychom měli vypadat. A obecně vzato platí tyto principy pro naprosto jakoukoliv naši touhu v životě.

 

Jak vypadá ona „zdravá touha“? Primárním kritériem je, že když se pohybujeme v oblasti touhy zdravé, tak zůstává naše tělo v klidové fyziologii, ba možná se dokonce dostává i na vyšší metabolickou úroveň. Sami víte, že když vás něco skutečně inspiruje, když je váš sen krásný a veliký, cítíte v sobě odhodlání, sílu, vnitřní oheň. Může to být i tento případ. Děje se to tehdy, když je v nás přání, které v nás probouzí energii, ale náš nervový systém na toto přání odpovídá klidem (případně zvýšením energie), nikoliv však stresem. Je to, jako když se díváte zasněně na obraz pláže a představujete si, jak krásné by bylo se po ní procházet. Možná díky tomu začnete trpělivě šetřit na dovolenou, zjišťovat vaše možnosti, ptát se přátel…Cítíte se u toho dobře, protože vás žene krásná představa a dává vám křídla, je palivem pro realizaci vašich snů.

 

Zároveň je podstatné, že v tu chvíli je vaše přání (ačkoliv třeba dočasně může ve vašem životě mít i dominantní pozici) něčím, co spíš máte „na pozadí“. Nadále žijete svůj běžný život, nadále se věnujete i ostatním činnostem, které vás naplňují, pečujete o sebe a o své vztahy, i tak se cítíte spokojeně a klidně. Jen je tam to „něco“, o čem si sníte a o čem víte, že by vám to udělalo velkou radost, kdyby se to povedlo. Když to není, necítíte se ale sklíčeně, nešťastně či omezeně. Víte, že váš život je skvělý, že je v něm i spousta jiných radostných okamžiků. Děláte všechno pro to, aby byl právě takový.

 

A co tedy ta „nezdravá touha“? Ta nás vždy ovládá. Není na pozadí, ale naopak vždy a za všech okolností v popředí. A co je podstatné – dostává naše tělo do vysoce škodlivé stresové fyziologie. Máme pocit, že když se naše přání neuskuteční, když nedosáhneme svého vytyčeného cíle, bude náš život k nežití. Jsme bez toho nešťastní, nežijeme naplno, nejsme zcela sami sebou a nedovolujeme si dělat to, co bychom rádi, protože splnění této podmínky vidíme jako naprostou nutnost. Náš denní život je plný šedi a trápení, nepečujeme příliš o své potřeby, naše vztahy jsou ovlivněny posedlostí naším přáním a obvykle se v nich začne objevovat plno problémů. Někde za tím stojí naše frustrace z toho, že pořád ještě nemáme to, po čem tak „strašně moc“ toužíme. Ta touha je naléhavá, zničující, jsme jí ochotní obětovat skoro cokoliv.

 

Vnímáte ten ostrý rozdíl? Jak v jednom případě vám váš sen dává sílu a radostné očekávání toho, jak JEŠTĚ LEPŠÍ bude váš život? A jak v druhém případě je vaše síla setrvale vysávána a přítomno je nutkavé lpění na dosažení cíle, protože bez toho bude váš život K NIČEMU?

 

Dopady těchto dvou typů touhy jsou diametrálně jiné. První typ našemu tělu neubližuje, ba naopak dokonce může náš metabolismus a celkové zdraví posilovat. Druhý typ naše tělo skrze stresovou fyziologii systematicky ničí a náš metabolismus je čím dál oslabenější a pomalejší. A my často nabíráme díky tomu kila, objevují se zdravotní symptomy, cítíme se unavení…a realizace našeho přání je na hony vzdálená. Ne proto, že by naše touha byla málo silná, ale právě proto, že je PŘÍLIŠ SILNÁ. Takže sněte, mějte své cíle, ale – zdravě.

 

 

Bezpečí v ženském těle

Bezpečí v ženském těle

 

Někdy jsou potíže, které ženy zažívají s jídlem a tělem, spojeny s pocitem bezpečí. Konkrétně s tím, zda je bezpečné být v ženském těle, ve světě plném potenciálního nebezpečí. Dívka si obvykle už v dětství všimne, že opačné pohlaví má výhodu silnějšího zdatnějšího těla a disponuje také často větší přirozenou agresivitou i otevřenější sexualitou. Může být přítomen strach, že se stane obětí násilí nebo žádostivosti. Strach z bytí v ženském těle se může projevovat různě – sklonem k nabírání váhy i sklonem k potlačení ženských tvarů a křivek, tedy naopak k extrémnímu hubnutí. Ráda bych zde dnes tyto dvě varianty rozebrala a podívala se na to, co žena musí udělat proto, aby nešla ani jedním směrem.

 

První varianta má v přírodě svou logiku. Zvíře, které je větší, má větší šanci na to, že se ubrání, a tedy že přežije. Působí silnějším dojmem, ostatní zvířata si možná dvakrát rozmyslí, zda si na něj troufnou zaútočit. Má také zpravidla větší fyzickou sílu, kterou může v případě útoku použít ve svůj prospěch. U ženy, která se (i jen podvědomě) obává, že by jí muži mohli nějakým způsobem ublížit, může tento prastarý pud sebezáchovy působit, že se bude obalovat tukem a zvětšovat rozměry svého těla. Na nějaké úrovni se tím cítí lépe chráněna – muž to podle takového uvažování spíše zkusí na ženu menší a slabší, případně takovou, která je pro něj svojí štíhlostí atraktivnější a vzbuzuje v něm více touhy (alespoň pokud žena ve své mysli uvěřila tomu, že štíhlé tělo je klíčem k atraktivitě).

 

I druhá varianta, tedy hubnutí, má ale svou logiku. Žena tím sice nezískává výhodu větší velikosti, ale získává tím zpět své dětské tělo. Tímto způsobem se žena chrání zejména v případě, že vnímá nebezpečí ve formě sexuálního ohrožení. Děje se to hlavně těm dívkám, které už jako velmi mladé začaly vnímat zájem ze strany mužů, mluvilo se nahlas o jejich kráse (stačí poznámky typu „Ta bude mít jednou nápadníků!“ nebo „Tu si bude muset táta hlídat!“), případně zažily nějakou podobu obtěžování. Pro takovou ženu jsou oblé ženské tvary, které přicházejí s pubertou, něčím, co jí přináší spíš negativa. Často se stále cítí být dítětem a chce si ponechat výhody, které jí to dává. Nechce se stát plně ženou, pokud se to nezdá být dostatečně bezpečným. Proto může začít hladovět či nadměrně cvičit, aby co nejvíce zhubla, přišla o ženské křivky a stala se naopak menší, plošší, neviditelnější…a nikdo si jí nevšímal. Popřípadě chce, aby byla její postava spíše chlapecká a svalnatá a získala tak tuto formu převahy. To vše se děje samozřejmě na velmi nevědomé úrovni.

 

S těmito vzorci se u klientek setkávám poměrně často a je smutné, jak moc se stále ženy necítí být v bezpečí. Je to i odraz mužsko-ženských vztahů, které jsou stále ještě málo vědomé, ohleduplné a zdravé. Je to také odraz světa, kde je v médiích přítomno mnoho násilného a pornografického obsahu, jemuž jsou vystaveny i ty nejmenší děti a v jejich hlavách je svět dospělých právě takový. Rozhodně ne bezpečný.

 

Jaká je tedy cesta ven? Cítit se bezpečně nebývá vždy snadné, pokud je v nás pocit nebezpečí hluboko uložen už odmalička. Je to cesta vědomého spojování se se svou opravdovou sílou. Ženskou sílou. Žena může být křehká a citlivá, fyzicky slabší než muž, přesto může síla její osobnosti vzbuzovat respekt. Žena, která se CÍTÍ být vnitřně silná, není primárním magnetem útoků. Nepřitahuje násilníky, kteří naopak podvědomě vždy spíše půjdou za tím, kdo se cítí slabý, bez důvěry ve své instinkty a schopnosti. Žena, která má zpravidla vysoce vyvinutou intuici, se může spoléhat právě na ni – že včas rozpozná nebezpečí. Může využívat také své inteligence, důvtipu, rychlosti, obratnosti…Je toho mnoho, co chrání, mimo čisté tělesné síly.

 

A další věc: důvěra a přijetí. Důvěra v to, že je svět ve své podstatě dobrým místem, kde se občas dějí nedobré věci. Důvěra ve vyšší vedení a ve vesmír (vyšší sílu, Boha…), které nás podporují a vedou správně. Důvěra v sebe. Paradoxně pak také přijetí toho, že není nic, nad čím bychom měli plnou kontrolu. Přijetí toho, že život sám o sobě je riziková záležitost od začátku až do konce. Přijetí toho, že to nejsme my, kdo rozhoduje o všem, co bude. To vše nám může poskytnout vnitřní klid a sílu, abychom se nemuseli stát vězni strachu a mohli se cítit bezpečně. V mužském i ženském těle.

 

Zhubnout snadno a rychle?

Zhubnout snadno a rychle?

 

Čas od času se setkám s tím, že klientka nechce pokračovat v konzultacích, popřípadě váhá, zda to pro ni má smysl, když zjistí, že její váha neklesá. Mluvím teď samozřejmě o ženách, které mne vyhledaly primárně za účelem snížení své hmotnosti, což je jedna část mých klientek. Někdy si zdárně vysvětlíme, co se v tu chvíli odehrává a jede se dál, a někdy si žena trvá na svém cíli (obvykle zhubnout na určitou cílovou váhu v časovém intervalu pro ni přijatelném), a tudíž naše práce končí. Je to něco, co mne pokaždé mrzí, protože vnímám, že by byl možný posun (v jejím přístupu k sobě, tělu a jídlu, a nakonec i na té vysněné hmotné úrovni), ale zároveň musím přijmout, že ne každý je v daném okamžiku zralý na všechnu vnitřní práci, která musí změnám na úrovni tělesné PŘEDCHÁZET.

 

Ano, oblíbené „méně jíst a více cvičit“ je něco, co je více než nedostatečné. Je to přímo zoufale málo a navíc to často vede k opaku – k těžko zvratitelnému poškození metabolismu a ještě větším šrámům na duši toho, který se s vervou do podobného úkolu pouští. Co vše se tedy musí sejít, aby člověk, který zhubnout touží, skutečně tuto touhu zmanifestoval do reálného a udržitelného úbytku hmotnosti? Řekněme si na rovinu, že snadno a rychle to nepůjde – pokud vám nejde o klasický jojo efekt, kdy pomocí drastické intenzity pohybu a omezení stravy krátkodobě zhubneme, abychom zanedlouho nabrali zpět ještě více kil. Půjde to jedině tak, že omezíme do co největší možné míry veškeré stresory, které na nás působí.

 

V prvé řadě – stresor samotné touhy po zhubnutí. Na tomto skalisku uvízne nejeden klient, a některý se dokáže během naší spolupráce dostat na to správné výchozí místo a některý ne. My totiž musíme být v té jediné možné výchozí pozici, pokud chceme mít vůbec nějakou naději na (nepomíjivou) úpravu váhy: musíme mít v těle převažující klidovou fyziologii a nikoliv stresovou. Jinak bude naše tělo váhu schraňovat a metabolismus zpomalovat. To je prostý přírodní zákon. Můžeme se jinak totiž snažit sebevíc, usilovně cvičit a zdravě jíst, ale půjdeme tak trochu hlavou proti zdi a budeme sabotovat veškeré toto úsilí, když naše nervová soustava nebude na naší straně. Nervová soustava musí být v klidu, uvolněná, ve stavu přijetí toho, co je, aby zbytek těla jako její věrné zrcadlo neměl potřebu vytvářet rezervy. Člověk, který se dennodenně svou postavou zabývá, neustále nešťastně čeká na to, kdy konečně začne hubnout, kritizuje se za to, jak vypadá, touží po co nejrychlejší změně, aby konečně mohl být skutečně sám sebou…není člověk, který by byl ve výchozí pozici, aby mohl svou váhu proměnit. Proto je nejvíce práce právě zde, a je to práce zároveň nejtěžší. Upozorňuju klienty, že bez této nutné podmínky to nepůjde.

 

Někdo, kdo se často dlouhá léta udržuje ve stresu kvůli těmto nárokům na sebe, se obvykle časem (díky těmto vysokým stresovým hladinám) navíc dostane do situace, kdy jeho tělo pomalu začíná vypovídat službu. A původ stresu obvykle není jen v jeho myšlenkách o sobě, ale samozřejmě jsou zde různé běžné další stresory – pracovní, rodinné, partnerské atd. Popřípadě hlubší problémy psychického rázu (deprese, úzkosti, strachy…). Objevují se různé dysfunkce, oslabení orgánů, snížení imunity…Na což mnozí odpovídají léky a operacemi, což jsou pro tělo další a další stresory. Schopnost metabolismu efektivně fungovat klesá. Proto s klienty někdy nemohu pracovat na tomto tématu samostatně, ale je třeba i celostní přístup se zapojením lékařů (nejlépe využívajících přírodní šetrnější léčbu) a v některých případech i psychoterapeutů. Přirozeně je nutné také pracovat na úrovni stravy (naučit se jíst zdravá a zároveň sytá a výživná jídla, aby metabolismus netrpěl nouzí ani nadbytkem) a pohybu (pohybovat se přiměřeně bez neúměrné zátěže a zároveň tak, aby to dotyčného bavilo a nebyl to jen další stresor pro tělo i mysl).

 

Myšlenka, že je možné snadno a rychle zhubnout jen jakýmsi dietetickým či cvičebním plánem, anebo naopak jen jakýmsi „přeprogramováním“ mysli, je tedy utopie. Naštěstí – musím říct – protože nadváha je jen další poselství od našeho těla. Je to jen jeden z mnoha možných symbolů, který nám značí, že jsme někde vychýleni z rovnováhy. Obvykle jsme vychýleni na všech úrovních – trpíme nadměrným množstvím psychické zátěže, nenasloucháme tělu (a tudíž se nevhodně stravujeme a hýbeme) a naopak ho vystavujeme lékařským zákrokům, které neberou ohled na celek. Teprve až toto vše opět dáme do souladu a začneme k sobě a tělu přistupovat láskyplně a podle toho i jednat, může nastat změna.

 

Je na zralosti každého člověka, zda je toto cesta, kterou se chce vydat. Není to cesta jednoduchá, protože jsme na ní konfrontováni se svými letitými zvyky a programy. Vyžaduje od nás celkovou transformaci. Ale jedině vnitřní práce ve spojení s prací vnější vede k výsledkům, které nejsou jen na chvíli. Staneme se těmi, kteří jsou na věčné cestě sebepoznávání. Učíme se zacházet se svým nitrem a s jeho hmotným oblekem – tedy tělem. Poctivě, nekompromisně, vytrvale. Pokud zůstaneme bdělí, jsem si jistá, že nás úspěch nemine. A bude mnohem, mnohem větší než jen úbytek několika kil.

 

Takhle jsem objektivně ošklivá!

Takhle jsem objektivně ošklivá!

Dnes jsme s klientkou měly malou intelektuální při ohledně toho, zda jsou její potíže, kvůli kterým za mnou chodí na konzultace, „objektivní“ či nikoliv. Její názor je, že pokud bude štíhlejší, bude hezčí, a že to je prostě nezvratný fakt. Stejně tak pevně je přesvědčena o tom, že každá žena se cítí hned lépe, když se jí podaří zhubnout. Že štíhlá žena vypadá v oblečení vždy lépe než žena s kily navíc. Že štíhlá žena si může dovolit nosit zcela jiné (odvážnější, barevnější, přiléhavější…)oblečení než žena, která má údajnou nadváhu. Podobných zarytých přesvědčení v sobě nosí opravdu mnoho a snášela je na mne s takovou neotřesitelnou jistotou, jako kdyby se jednalo o Mojžíšovy desky 10 přikázání. Napadají mne k tomu dvě věci: žádná pravda není absolutní a pro všechny stejná, a zadruhé, že podstatnější než pravdivost či nepravdivost tvrzení je jeho dopad na psychiku a celkovou kvalitu života.

 

Jak je možné, že tato tvrzení nejsou nevyvratitelná? Inu, už minimálně proto, že existuje nemálo lidí, kterým se ženy „oplácané“, „kypré“, ba dokonce i regulérně obézní líbí a považují je za smyslné, ženské a zkrátka atraktivní. Pokud si například muž na své ženě pochvaloval široké boky a velké pozadí a ona mu náhle zhubne, protože je přesvědčena, že tím bude hezčí a přitažlivější, může dojít k oboustrannému rozčarování. Znám také mnoho žen, které mají nadváhu, a přesto se umí vkusně a nápaditě obléct, sluší jim to, a zdaleka nezůstávají u „plandavých hábitů“ nebo decentních černých uniforem. A věřte, že jsou ženy, kterým zhubnutí radost neudělá – měla jsem nemálo klientek, které celý život zápasily s tím, že byly moc hubené, kostnaté, podle hodnocení ostatních „málo ženské“, a usilovně se snažily přibrat. Navíc nikdy nevíme, co je důvodem zhubnutí! Člověk může zhubnout i působením nemoci nebo extrémní životní situace a doprovodné psychické zátěže, kdy se moc ze svého zhubnutí neraduje, protože je velmi draze vykoupeno.

 

Žádné „objektivní“ tvrzení tedy podle mého neexistuje. Lidské preference a úsudky jsou rozmanité a málokdy dochází k jednohlasné shodě. Ale i kdyby nakrásně se celá planeta shodla na tom, že krásná žena je pouze taková, která váží méně než xy kilo… I kdyby tomu tak bylo (což nehrozí), důležitější je to, jaký dopad má toto naše přesvědčení (že jsme tím pádem nepřijatelné a nehodnotné) na náš celý život, na náš pocit ze sebe a ze všeho kolem nás. Žena, která pevně věří tomu, že takto je „objektivně“ v nepořádku a nutně se musí změnit, nese obrovské břímě. Je pod vlivem chronické stresové fyziologie, která tělo nabádá, aby si váhu drželo, popřípadě ji ještě navyšovalo. Dostává se jí tedy přesně toho, čeho se tak děsí! Ale hlavně, neustále žije s tím, že se MUSÍ změnit. Pokud se změna nedaří, propadá zoufalství a cítí se zcela neschopná. Nejen, že je díky své váze v nepořádku, ona s tím ani nedokáže nic udělat! A vždy se najde někdo jiný, kdo „to dokáže“ a s kým se může porovnávat. Většinou netuší, že váha neklesá primárně z toho důvodu, že to stresová situace v jejím těle nedovoluje. Zkouší různé omezující diety a intenzivní cvičení a výsledek je většinou chabý, popřípadě se dostaví, ale při sebemenším narušení režimu jsou kila zas zpátky a nastává další kolečko a pak další…Takto lze strávit léta, i celý život.

 

Tím, že svou současnou situaci (váhu, vzhled, cokoliv…) přijmeme a naučíme se v ní nejen fungovat, ale i spokojeně žít a těžit z ní maximum, tím nerezignujeme. Neupadáme do jakési apatie, kdy je nám všechno jedno. Nastává v nás stav míru a lásky – lásky k sobě. Už nelpíme na změně, nepotřebujeme ji nutně k tomu, abychom byly v pořádku. Stále si můžeme změnu přát, ale neodvozujeme od ní svou sebehodnotu nebo svůj pocit životní spokojenosti. Tím zároveň vytvoříme podmínky, za kterých je naše vytoužená změna možná. Ne zaručená, ale možná. V opačném případě si změnu nevědomky blokujeme. Takže ženy, musíte „objektivně“ být nešťastné tak, jak jste, nebo můžete být zcela subjektivně šťastné?

Tělo jako terč

Tělo jako terč

Negativní postoj ke svému tělu je velmi rozsáhlé téma, o kterém píšu a chci nadále psát z mnoha různých úhlů. Jsou zde vlivy společnosti a kultury, vlivy rodiny a raných zážitků, spojitost s naším postojem k ženství (či mužství), s přerodem v dospělého…A také je tu téma „tělo jako terč“. Co to přesně znamená? Představte si jakoukoliv stresující situaci, která je buď dlouhodobá a neměnná (či dokonce stupňující se) anebo krátkodobá, ale zato intenzivní. Oboje bude v těle vytvářet silný tlak, buď vlivem oné momentální nadměrné intenzity nebo naopak dlouhodobého působení, kterému není konec. A co je to tlak? Je to pocit zesílené energie, kterou vnímáme jako negativní a nepříjemnou. V těle vznikají místa napětí a blokace – jen vzpomeňte na zablokovanou krční páteř nebo žaludeční vředy. Podobná situace se odehrává v naší mysli – cítíme, že tato obtížně zvladatelná energie doslova „tlačí“ na naši nervovou soustavu, vystavuje ji zátěži. Vnímáme (velmi správně), že možná stačí jen trochu a náš systém zkolabuje pod příliš velkým náporem tohoto tlaku.

V tu chvíli je většina z nás zvyklá jednat automatickým nevědomým způsobem, který je velmi logický a funkční – přesměrujeme naši energii jinam, abychom se tlaku zbavili, aby povolil. Najednou jako bychom pootevřeli ventil a všechna ta předtím stlačená síla může proudit. Na čem ovšem záleží velmi, je jakým způsobem a kam naši energii přesměrujeme. Výsledkem je buď zlepšení našeho celkového stavu anebo jeho upevnění, popřípadě i zhoršení. Bohužel, zvláště v případě žen, je častým „terčem“, do kterého tuto negativně zabarvenou energii nasměřují, jejich tělo. Řekněme, že se žena trápí tím, že nemůže najít partnera. Cítí se osamělá a nemilovaná, hledá na sobě různé chyby, připadá si v mnoha ohledech nedostatečná, divná, neschopná. Porovnává se s druhými, čímž si jen potvrzuje svou teorii, protože vždy je možné najít mnoho oblastí, v nichž jsou ostatní lidé lepší než my. Její frustrace se stupňuje s časem, který plyne a během něhož zůstává bez vztahu, a postoj nelásky k sobě vzrůstá. Někdy je energie, která z této nelásky a frustrace vyplývá, příliš intenzivní anebo příliš dlouho trvající – a někdy oboje. Je potřeba ji uvolnit. A protože si žena během svého „srovnávacího výzkumu“ přišla na to, že některé jiné ženy mají fyzické přednosti, které ona nemá (aniž by si všimla i opačných rysů), začne tuto negativní energii směřovat na tělo.

Tělo se stane nepřítelem číslo jedna. Je viníkem toho, že je žena sama, že je nešťastná, že má pocit životního selhání a toho, že ona je prostě „špatně“. Kdyby jen měla jiné tělo, kdyby jen toto a toto mohla změnit, kdyby jen zhubla nebo naopak přibrala, kdyby se tady zakřivila a tady zas scvrkla…pak by určitě její život vypadal úplně jinak! Pak by se cítila úplně jinak! Pak by se měla ráda. Nevšímáme si v tu chvíli, že tělo jen „schytalo“ náš vnitřní přetlak. Proč? Protože je vždy po ruce, je „obětním beránkem“, pro kterého nemusíme chodit daleko. Někdy nemáme vedle sebe další lidi, na kterých bychom si mohli naše přetlaky ventilovat, nebo to záměrně dělat nechceme. Tělo ale (zdánlivě) neprotestuje. Mlčky a trpělivě snáší tyto ataky. Žijeme-li navíc v kultuře, která tělo (stejně jako veškeré jiné hmotné objekty) staví nezdravým způsobem nad ducha, pak jsme v této strategii jen a jen podpořeni. Je to přeci jasné, že tělo by se mělo změnit, abychom na tom my byli lépe, vždyť všude kolem nás pro to máme potvrzení! Úspěšní jsou přece ti, kteří vypadají fyzicky „správně“.

Všímejte si prosím toho, že to není problém s tělem, který řešíte. Je to problém vždycky hlubší – celková nespokojenost se sebou a svým životem. S tou je třeba pracovat. Nikoliv měnit pouhý důsledek těchto vnitřních postojů, jímž je aktuální stav našeho těla. Tělo je pak už jen odrazem toho, co máme uvnitř.