test

Isabel Foxen Duke: Nový pohled na „vědomé jedení“

Isabel Foxen Duke: Nový pohled na „vědomé jedení“

Po malé pauze je tu opět další článek, překlad krátkého zamyšlení od americké koučky a bloggerky Isabel Foxen Duke na téma vědomého jedení. Já sama tento pojem velmi často používám a samotné vědomé jedení považuju za pilíř své práce a uzdravení našeho vztahu k jídlu i našeho metabolismu. Přesto jsem si vědoma úskalí jak tohoto pojmu, tak tohoto přístupu k jídlu. Taková už je povaha perfekcionismu – vleze si všude. Včetně těch nejužitečnějších konceptů, jakými je právě vědomé jedení…Vše je možno špatně interpretovat, překroutit a použít to proti sobě namísto pro sebe. Takže až příště budete zkoušet jíst vědoměji, pamatujte, že v prvé řadě je důležité UVOLNIT SE, jinak o žádném vědomém jedení vlastně nelze mluvit. A pokud vás to slovo rozčiluje, klidně společně s Isabel používejte pojem „vychutnávat si jídlo“ 🙂

Isabel Foxen Duke: Nový pohled na „vědomé jedení“

Jíst „vědomě“ znamená dělat jednu prostou věc:

Vychutnávat si jídlo – a to z žádného jiného důvodu než pro hodnotu potěšení jako takového.

Ačkoliv dietní průmysl možná naznačuje něco jiného, všímavost není metoda sebekontroly; jejím účelem není pomoci vám, abyste jedli méně nebo abyste zhubli nebo abyste nějakým způsobem „jedli správně“; naopak tyto cíle z dlouhodobého hlediska pouze zvýší pocity úzkosti kolem jídla a „všímavost“ promění v úkol, v dietu, v něco, v čem je možno selhat.

Pokud ve vás termín „vědomé jedení“ probouzí nevoli nebo ve vás vyvolává dietní mentalitu (tak jako tomu bylo u mě po řadu let), nebojte se tento termín úplně vypustit.

Místo toho si jednoduše zapamatujte: máte právo – a také výsadu – si jídlo vychutnat z celého srdce; máte povolení si prožitek z jídla užít a procítit bez sebekritického komentáře.

Aktivní vychutnávání jídla je radikálním činem, skrze který znovunastolíme přirozený vztah mezi jídlem a tělem – vztah, který je biologicky stvořený tak, aby nabádal k potěšení, hravosti, laskavosti a lásce.

Jinými slovy, „vědomé jedení“ je poněkud odtažitý pojem popisující něco, co je vlastně docela sexy: smyslný požitek z chutnání a prožívání, což znamená být přítomen lahodnosti jídla bez výčitek.

 

Zdroj: http://isabelfoxenduke.com/a-new-perspective-on-mindful-eating/

 

Nakrmte všechny členy své vnitřní rodiny

Nakrmte všechny členy své vnitřní rodiny

 

Nedávno jsem si při konzultaci s klientkou uvědomila, jak moc důležité je, abychom při jídle dali důležitost všem našim složkám, vnitřním postavám, částem osobnosti…nazvěte si to dle libosti. Zároveň mi došlo, jak málo z nás to dělá a jak málo z nás to vůbec umí. Čím méně jsme na sebe napojeni, tím méně se nám může dařit, aby při naší výživě bylo zohledněno vše, co k nám patří a co tvoří naši bytost.

 

Zkusím to vysvětlit trochu srozumitelněji. Když přijdete do restaurace, do obchodu nebo se doma rozhodujete co sníst či co si uvařit, mohou se uplatňovat velmi rozmanitá kritéria. Někdo se stravuje podle přesně daných pravidel či programů – takový člověk se rozhoduje z drtivé většiny ze své mysli a trošku při tom myslí i na své chuťové buňky, v lepším případě na aktuální intuici těla. Ale přiznejme si to, ta bývá potlačena, kdykoliv máme nějaký režim, který se pokoušíme dodržovat, ať je to dieta nebo jen vyhraněný stravovací směr. A jak jsou na tom ostatní? Řekla bych, že skoro všichni se rozhodují na základě okamžitých impulsů, tedy něčeho, čemu říkají „na co mám chuť“. To zní jako správná intuitivní volba, ne? Může to tak být a nemusí. Ono se za tím „na co mám chuť“ může skrývat celá řada rozhodujících složek.

 

Domnívám se, že jako první nám naskočí reakce těch „nižších“ částí naší bytosti, což bývají například části pudové (zaměřené na čisté přežití a nikoliv na dlouhodobou prosperitu a celkovou harmonii), proto se často ozývá podprahová potřeba dát si něco kalorického a vydatného, zvláště v obdobích stresu a nepohody. Případně jsou to části nás, které byly v minulosti nějak potlačeny a mají tendenci nás nevědomě ovládat a vysílat zprávy o svých potřebách formou různých nutkání. Například to velmi často bývá naše vnitřní dítě, které je skoro u všech z nás emočně nedosyceno a nebylo respektováno vinou represivní necitlivé výchovy. Takové zraněné vnitřní dítě touží primárně po tom, aby dostalo svá „cukrátka“, aby byly okamžitě uspokojeny jeho potřeby potěšení a také, aby nějakým způsobem získalo pocit lásky a péče, klidně i skrze dobré jídlo. Nejčastěji sladké nebo takové, na které jsme byli zvyklí jako děti, na čem jsme byli odchováni.

 

Někdy je úplně v pohodě tyto „nižší“ nebo řekněme „starší“ části vyslechnout. Pokud jsme v náročné životní situaci, zvláště, jsme-li fyzicky vyčerpáni, pak je logické upřednostnit kaloricky vydatnější stravu a nechat si různé detoxy a lehká jídla na období, kdy se budeme cítit celkově silnější. A také je dobré čas od času dopřát našemu vnitřnímu dítěti radost, dát mu najevo, že jsme tady pro něj a chceme mu dopřát to, co si žádá. Ale tak jako u reálného živého dítěte – je rozdíl mezi tím, pokud mu sem tam dovolíme dát si „nezdravou“ čokoládu, a tím, když ho necháme od rána do večera jíst jen sladkosti, po kterých mu bude špatně. Nejsme jen naše pudy přežití ani jen naše potlačené a nedosycené vnitřní postavy – a koneckonců, i ty někdy potřebují něco zcela jiného než náhražky ve formě dobrého jídla. Potřebují primárně (!) naši lásku a soucit a jídlem jim to nikdy nevynahradíme.

 

Jsou tu však i další složky naší osobnosti – naše srdce, naše duše a naše čistě hmotné tělo a jeho orgány. Z vnitřních postav jsou tu kromě dítěte také např. vnitřní žena či muž, vnitřní dospělý, a pak mnoho archetypů (král, milenka, čarodějka…), kterých je prakticky nekonečné množství a každý má také své specifické požadavky. To je celá banda lidí, kterou musíte uspokojit! Samozřejmě, není možné vyhovět všem, ale realita bývá taková, že když přijde čas se najíst, ozvou se obvykle jen jedna, dvě či tři postavy či složky. Nemusíte tedy řešit všechny „potenciálně přítomné“.

Řekněme, že se ozve zmíněné vnitřní dítě, které chce nějaký pěkně chemicky nabarveny a bílým cukrem oslazený dort, který na vás přímo mrká za sklem v cukrárně. Řada lidí okamžitě zareaguje (pokud nejsou zrovna na zmíněném „režimu“ či se nesnaží o sebekontrolu v oblasti jídla) a sladkost si zakoupí. Ovšem, kdyby tito lidé chvíli posečkali, uslyšeli by za nějaký čas, že se v nich ozývá další část. Třeba moudrý dospělý, popřípadě intuice těla či konkrétní orgány, které nejsou zrovna v kondici – to, „kdo“ se ozve, záleží spíš na tom, zda jsme více pragmaticky založení, nebo nás oslovuje spíše psychologie či duchovní oblast. Takže je docela možné, že kdybychom s volbou nespěchali a vyslechli si další „přítomné“, rozhodli bychom se jinak. Pravděpodobně lépe. Možná bychom více prospěli svému zdraví anebo i své duši, zkrátka by to bylo rozhodnutí, které je více v souladu s celkem, s CELOU naší bytostí, a ne jen s jejím výsekem.

 

Když to tedy převedu do praxe, jak zacházet se situací, kdy musíme učinit volbu, co sníst? Moje rada je dát si na to maximum možného času a pozorně naslouchat, co se ve vás postupně bude objevovat. Skoro zaručeně tam bude více hlasů, více návrhů. Nedoporučuji jednat na základě prvotního impulsu, pokud nejste už velmi silně v kontaktu se svou podstatou, chcete-li, s vaším vnitřním vedením. Často se spíše než naše podstata ozvou části zmíněné výše, kterým není úplně vždy radno vyhovět. Ptejte se, zkoumejte, naciťujte se. Dejte prostor i jiným složkám či postavám, ať vyjádří svůj názor. Pokud se názory liší, hledejte konsenzus či kompromis. Pokud není možný, ujistěte tu složku/postavu, které nebude vyhověno, že to není nic proti ní, že její potřeby budou ošetřeny jinak a že i tak je pro vás důležitá. Je to pro ni často důležitější než to, jestli vyhovíte jejímu momentálnímu rozmaru, který je často spíše žádostí o pozornost.

 

Dnešní doba nám přináší velkou výzvu, protože máme obrovský výběr toho, co je nám dostupné, a proto je naše svoboda volby poměrně náročná záležitost. Naši předkové to tak neměli – neexistoval žádný přeplněný supermarket, většinu času nebyly ani žádné restaurace. Jedlo se to, co bylo. My to dnes máme jinak, musíme volit na základě rozmanitých kritérií, a pak za to nést následky. K tomu, abychom udělali co nejlepší volbu, je třeba se ztišit, nespěchat a popřát sluch všemu, co tvoří to, kým jsme.

 

Máte potřebu kontroly? Kontrolujte svoji mysl!

Máte potřebu kontroly? Kontrolujte svoji mysl!

 

Jednou z největších chyb, kterou můžeme dělat, pokud jde o zdraví a funkčnost našeho metabolismu, a tedy i o výslednici naší váhy, je snaha tělo kontrolovat. Ó, jak často musím rozptylovat toto zažrané přesvědčení, a sice že není možné tělo ponechat „jen tak“ – aby si samo určovalo, co jíst, kdy to jíst a kolik toho jíst. Zdá se to pro mnohé být něčím zcela nemyslitelným, možná doslova kacířstvím – vždyť si tak moc přejí zhubnout, nebo si alespoň váhu udržet tam, kde je. A já úplně rozumím tomu, odkud to pochází. Snaha kontrolovat tělo (a tedy i jeho podobu) jde ruka v ruce s potřebou mít pod kontrolou svůj život. Vychází to z (mylné) domněnky, že když se na všech stranách náležitě zabezpečíme a pojistíme, když si vše předem nastudujeme a naplánujeme, tak že to vyjde podle našich plánů. Přitom nám už život tolikrát prokázal, že tato strategie nefunguje – že jsme spíše „žiti“ mocnou silou Života.

 

Pozor, nemyslím si ani, že jsme oběťmi, tedy bezmocnými loutkami, které nemají žádný podíl na tom, co se jim děje. To vůbec ne. Naše rozhodnutí rozhodně průběh našeho života utvářejí, jsme přece svobodné bytosti. Ale je to asi tak, že my děláme jisté tahy pomyslnými šachovými figurkami, ale co udělá protistrana, už je mimo naši moc. Nemáme moc nad celou šachovnicí ani nad celou hrou. A pokud jde o přírodu (tedy i o tělo), tak tam si jako lidstvo čím dále více uvědomujeme, že je třeba s ní spolupracovat, a nesnažit se ji převálcovat našimi racionálními úvahami o tom, jak by měla fungovat.

 

Co nám tedy zbývá, ptáte se? Nechat tělo, ať si dělá, co potřebuje, a my mu jen máme vycházet vstříc? Ano, přesně tak. Na té nejhlubší úrovni tělu naslouchat a dovolit mu, aby projevilo sílu své vnitřní zabudované moudrosti. Tělo UMÍ samo sebe řídit, včetně stravy, včetně váhy. A jak už jsem psala dříve – tělo nejsou JEN naše chuťové pohárky! Tělo je celý komplex naší bytosti, celý soubor tělesných částí, orgánů a funkcí, ale také emocí a intuitivních reakcí (které, jak dnes víme, aspoň z části vycházejí z nervových tkání v trávicí oblasti). To vše je třeba při našem naslouchání zohlednit a to vše bude naší volbou zasaženo. Tedy: vnímat, jak daná potrava působí na jednotlivé oblasti v našem těle, včetně třeba naší nálady, a jak na tuto potravu reaguje naše instinktivní složka (spíše „ano“ nebo spíše „ne“?).

 

Co ale vypnout můžete, je mysl, aspoň do veliké míry. Proč ne zcela? Protože žijeme v době, kdy bohužel (i bohudík) máme obrovskou paletu výběru, včetně potravin, které mají s opravdovou potravou jen málo společného. Potřebujeme mít informace o tom, co je kvalitní a aspoň přiměřeně pro tělo prospěšné či aspoň neškodící (ač i zde bych polemizovala, že při hlubším spojení se sebou i toto jsme schopni rozeznat bez mysli). Takže ano, určitá informovanost je určitě užitečná. Ale my necháváme mysl zajít příliš daleko. Programuje nám přesnou skladbu stravy, včetně jejího načasování a porcí. Vytváří nám pevné režimy, stravovací modely a dietní plány. Počítá nám kalorie a jiné výživové údaje. Váží jídlo i nás samotné. Hodnotí nás, jestli jíme „správně“ nebo „špatně“. Vyvolává strach z různých potravin a jejich dopadu na váhu či zdraví. Přináší spoustu soudů a zbytečných omezujících myšlenek. Právě ZDE je na místě použít naši schopnost kontroly. Sledujte, co produkuje vaše mysl. Zcela vědomě si toho všímejte, a záměrně s tím pracujte – tak, že tyto myšlenky včas zaznamenáte, zpochybníte (či se alespoň zeptáte, zda jsou skutečně a naprosto pravdivé), případně nabídnete myšlenku jinou, která je pro vás ve výsledku prospěšnější. S myslí JE možné a dokonce žádoucí pracovat, a tedy ji v jistém smyslu mít pod kontrolou. Protože pokud je příliš přebujelá, stává se nebezpečnou.

 

Naopak, ve vašem těle, se (navzdory tomu, co si o něm myslíte) nalézá místo bezpečí. Místo, na které se můžete spolehnout. Proč? Protože tělo vždy dbá v prvé řadě na svoje přežití a to v co nejlepším možném stavu. Tělo usiluje o zdraví a harmonii. Jen naše ignorace jeho signálů a naše nekontrolovaná mysl mohou přinést stav nerovnováhy a tedy i různé symptomy, včetně nepřirozené váhy. Přeneste vaši unikátně lidskou schopnost kontroly z těla do mysli, a uvidíte – vaše tělo se o sebe postará lépe, než byste to dokázali s pomocí hlavy.

 

„Kolik mám jíst, abych…?“

„Kolik mám jíst, abych…?“

 

Velikost porce – věčné dilema těch, kteří nějakým způsobem řeší svoji váhu. Nutno říct, že nejen těch, jež trápí nadváha, ale i těch, co se snaží nějaká ta kila nabrat, třeba po epizodách anorexie, drastických diet nebo příliš nevyvážených výživových směrů. Setkávám se s postojem, který by se dal nazvat „Musím jíst tolik, abych nepřibral(a), popř. zhubl(a), popř. přibral(a).“ Problém tkví už v tom slůvku „abych“, tedy v tom, že to naše jedení má mít nějaký jasně definovaný cíl a účel. Ano, existují případy, kdy jíme proto, abychom dosáhli něčeho specifického, např. se chceme vyléčit z nějaké nemoci nebo se snažíme o konkrétní typ detoxikace nebo psychické očisty. Jsou to speciální případy, kde je zohledněna celková skladba stravy včetně jejího množství a frekvence či načasování. Pokud ale jde o běžnou každodennost, vnímám, že tam je cíl „definovaný“ zhruba nějak takto: najíst se tak, aby to podpořilo moje fyzickou i psychickou činnost v daném dni, a zároveň došlo k uspokojení z jídla na úrovni těla i duše. To znamená přiměřeně zdravě, přiměřeně chutně a v přiměřené míře.

 

Jsem jedním z těch, kteří se domnívají, že proto, abychom dosáhli nějaké úpravy hmotnosti či obecně funkčnosti našeho metabolismu, není třeba porce nějakým způsobem „hlídat“, tedy je kontrolovat naší myslí. Nevěřím v potřebu sledovat si kalorické hodnoty ani množství přijatých tuků, bílkovin či sacharidů, natož jídlo nějak odměřovat či odvažovat. Mám za to, že jakákoliv kontrola myslí (mimo výše uvedené speciální případy) do našeho stravování nepatří. Protože proč? Protože nás uvrhávají do menší či větší míry stresové fyziologie – snažíme se množství „dodržet“, zvládat situace, kdy máme jídla příliš málo (anebo moc), lpíme na přesnosti dané arbitrárními čísly, signalizaci těla přehlušujeme racionálními argumenty, proč „je třeba“ jíst právě takovéto množství. To vše nás stresuje a přispívá to k opaku – k poškození metabolismu a s tím spojenému přibírání (anebo naopak neschopnosti přibrat).

 

A také – je to činnost veskrze zbytečná a nesmyslná. Zapomínáme při ní, že v nás je ZABUDOVANÝ seberegulační mechanismus. Anebo skutečně věříte, že je pocit nasycení a uspokojení z jídla, který zažíváme, jen cosi „navíc“, co neslouží žádnému účelu? Že když to nebude řídit naše kontrolující mysl, že nejsme schopni poznat, kdy máme moc anebo málo čehokoliv (nejen jídla)? To, že jsme jako společnost dospěli do bodu, kdy naše těla považujeme za hloupá a jejich signalizaci už skoro nevnímáme anebo zpochybňujeme její správnost, je pro mne alarmující, byť pochopitelné, vzhledem k tomu, jak moc jsme se odcizili své přírodní podstatě. Je ale možné se učit znovu navracet důvěru tělu, a to včetně důvěry tomuto systému seberegulace – skrze trpělivou praxi, kdy se snažíme signály zachytávat a jednat podle nich. Tím se navazuje zpřetrhaný kontakt s tělem.

 

Jak tedy jíst? Do té chvíle, než ucítíte v žaludku PŘÍJEMNÝ pocit nasycení. Dostatku, který ještě nepřechází v pocit (již lehce nepříjemné) přeplněnosti. V žaludku je ještě prostor, ale kdybychom ho zaplnili, už by to moc příjemný vjem nebyl. Samozřejmě, jde o pohyblivý bod, a nemá smysl se ani zde honit za nějakou dokonalostí. Budeme se trefovat více či méně a praxí se toto bude jen zpřesňovat. Pokud tuto jednoduchou formulku dodržíme, pak budeme jíst „správnou porci“, bez ohledu na přesná čísla. Budeme jíst porci, která odpovídá individualitě našeho těla v prostoru a v čase, ve kterém se zrovna nalézá. A to je něco, co nám nikdo nezměří. Je to něco, co se neustále mění a je třeba tomu věnovat svoji pozornost, právě proto, že to není objektivní. Toto platí i pro osoby, které chtějí měnit jakýmkoliv způsobem svoji váhu. Protože porce uměle veliké nebo malé nepřinesou tělu nic pozitivního – jen stresovou reakci, která metabolismus nepodpoří. Takže, vraťme se zpět k vnímání těla, v otázce množství jídla, jako i všude jinde.

 

 

Podlehnout či nepodlehnout – může být v pořádku oboje?

Podlehnout či nepodlehnout – může být v pořádku oboje?

 

Jsem myslím docela známá tím, že hlásám stoprocentní povolení v případě jídla. Neodpírat si, netýrat se zákazy a příkazy, nejíst podle striktních pravidel. Za tím si také stojím. Věřím plně tomu, že pokud budou v naší mysli některé potraviny či jídla onálepkovány jako nedostupné, hříšné, škodlivé, nezdravé, příliš kalorické, případně si přízvisko doplňte sami, tak naše mysl na ně začne být fixována. Děje se to navíc skrze biologické mechanismy, kdy mozek vycítí v určitých případech, že je něčeho nedostatek (a už nerozezná, zda reálný nebo námi způsobený a tedy pouze imaginární) a v zájmu našeho přežití a prosperity se snaží nás motivovat k tomu, abychom toto nedostatkové zboží vyhledali, kdykoliv se objeví na obzoru. Takže přátelé, tudy ne, je to slepá ulice, která vede pouze do temných propastí kolotoče odpírání a přejídání, nebo minimálně obsesivních myšlenek kolem jídla.

 

Jiná věc ale je, že jsou mezi námi lidé, kteří to mají opačně. Popravdě řečeno, u mě se coby klienti objevují málokdy. Je to i proto, že víc těchto osob se vyskytuje mezi muži, kteří ke mně z různých důvodů (zatím) moc nechodí. Zatímco pro mé ženské klientky je typické, že jsou na sebe přísné, neustále drží nějaké redukční diety nebo se snaží řídit pravidly svazujících výživových směrů, u mužů bývá situace častěji trochu jiná. Není tolik mužů, co by týrali své tělo dietami nebo byli posedlí zdravou výživou – i když rozhodně také existují, a je jich více, než si většina z nás myslí! Více se ale u mužů setkávám s tím, že jsou zvyklí si dát vždycky to, po čem jejich chuťové pohárky zatouží. Byť i oni pak někdy trpí výčitkami a pocity, že by se měli více „hlídat“, aby nepřibírali nebo aby jim sloužilo zdraví.

 

Muže ale v naše kultuře nepronásledují tak tvrdá kritéria na vzhled jako je tomu u žen (a opět, doba se i v tomto mění, mluvím tedy o převažujícím modelu). U mužů se stále ještě klade větší důraz na jejich pracovní úspěchy, finanční situaci či mocenské postavení. V mužích se neupevňuje odmala představa, že by měli toužit po útlejší postavě, a pokud se některý z nich stravuje výrazně odlišně a mnohem zdravěji než jeho kamarádi a kolegové, vzbuzuje to většinou spíš pobavení až odsouzení. Dochází tedy častěji k tomu, že o svá těla pečují, v protikladu k ženám, MÁLO. A jídlo považují spíše za pouhé palivo pro jejich výkony, případně za něco, co slouží čistě k potěšení, bez ohledu na to, zda na to tělo reaguje dobře či ne.

 

Ačkoliv je z mého hlediska potěšení zcela nezbytnou složkou našeho stravování, z důvodů psychického zdraví i plně funkčního metabolismu, myslím si, že není jediným, na co bychom měli brát při jídle ohled. Lépe řečeno, je třeba dbát na potěšení CELÉHO TĚLA, nikoliv jen našeho jazyka. Tedy vnímat, zda se z naší potravy raduje celé naše tělo. Pokud tělo naopak protestuje – je to signál, že je třeba se nad naší stravou zamyslet a možná se pokusit více zprávám našeho těla naslouchat. V tomto mají ženy opět náskok – jsou ze své přirozenosti lépe s tělem spojeny (což je dáno už biologicky tím, že jsou nositelkami života) a mají vyvinutější intuici jako takovou. Pro muže je toto zkrátka (zpravidla) větší úsilí, a vyžaduje to od nich silnější záměr a motivaci. Možná se dokonce musí naučit si některé potraviny odepřít – ale pozor, nikoliv ve smyslu deprivace (která vede ke stresové reakci v těle, protože vnímáme, že je někde nouze), ale ve smyslu orientace na to, co nám nejvíce prospěje (což vede naopak k reakci klidové, kdy je pozornost zaměřena na pozitivní kroky vůči svému tělu).

 

Sečteno a podtrženo: většina klientů se potřebuje učit si jídlo povolovat, neutralizovat svůj postoj k němu, přestat se ho obávat z důvodů váhy či zdraví, protože jsou lapeni v silné stresové fyziologii, která jim škodí podstatně více než jakákoliv potravina. Toto se týká z převážné části žen. Pak existuje skupina klientů, která se naopak potřebuje učit určitá jídla omezovat či ze svého jídelníčku vypouštět, zajímat se více o své celkové zdraví a hladinu energie, protože ačkoliv jsou možná fyziologicky v klidové reakci, jejich tělo přesto na nevhodné, nekvalitní či jinak nadměrně zatěžující potraviny reaguje. Toto se týká z převážné části mužů. Dá se říct, že u první skupiny se zaměřuji na posílení ženské (jinové) energie, charakterizované zeslabením kontroly a disciplíny a prohloubením uvolnění a přijetí. U druhé skupiny je naopak účinnější posilovat mužskou (jangovou) energii, kde se pokoušíme dát větší důraz na sílu záměru, zvědomění tělesných reakcí a laskavé, ale pevné vnitřní vedení v oblasti stravy. Tak jako vždy, nic není černobílé, a každý potřebujeme ke svému zdravému rozvoji něco trochu jiného.

 

Isabel Foxen Duke: Intuitivní jedení se zdravotními omezeními

Isabel Foxen Duke: Intuitivní jedení se zdravotními omezeními

Tentokrát vám přináším další vlastnoruční překlad článku od zahraniční „kolegyně“, specialistky na uzdravení vztahu k tělu a jídlu, Američanky Isabel Foxen Duke. Jde o malé zamyšlení na téma, zda a jak je možné jíst s lehkostí a beze stresu i tehdy, když máte nějaké zdravotní komplikace, které si vyžadují změnu v jídelníčku – tedy něco, co myslím řeší dnes kdekdo.

Isabel Foxen Duke: Intuitivní jedení se zdravotními omezeními

V tuto chvíli už většina z vás slyšela o tom a intelektuálně rozumí tomu, že diety přímo vedou k záchvatovitému jedení. Všeobecné tradiční vysvětlení toho, proč diety vedou k záchvatovitému jedení, je, že deprivace je neudržitelná – a to jak deprivace fyzická, tak i emocionální (tím rozumíme deprivaci, kdy si nedovolíte určité jídlo, ačkoliv reálně dostáváte všechny potřebné živiny a kalorie i bez tohoto jídla).

Otázka, kterou si mnoho z nás pokládá, je: „ale co zdraví“? Na světě jsou lidé, kteří jsou schopni „nejíst“ určitá jídla (například ze zdravotních nebo etických důvodů)a přitom nepropadají záchvatovitému jedení – jak je to tedy možné?

Zas a znovu, rozdíl mezi jedním a druhým případem je v konečném výsledku jediný: jak k sobě samým přistupují (nebo jak by k sobě přistupovali) tehdy, kdy „poruší pravidla“. 

Když „normální“ jedlík sní něco, co by „neměl“, tak to nemá žádný nebo jen minimální dopad na jeho základní pocit sebehodnoty. Nepřemýšlí o tom nadměrně, snad krom myšlenky „Za tohle později zaplatím na záchodě.“

Naopak, když „pravidla poruší“ emocionální jedlík, pociťuje selhání a hluboký pocit studu a úzkosti, což je skoro vždy spojeno s otázkou váhy.

Stud vytváří pak rozdíl mezi „strašně rád bych si dal koláč“ a „strašně rád bych si dal celou krabici.“

Například: „normální jedlík“, který kvůli alergii nekonzumuje lepek, nevnímá sám sebe jako nehodné tlusté prase tehdy, když se rozhodne sníst lepek – vnímá sám sebe pouze jako někoho, komu bude brzy špatně.

Nepřikládá tomu další význam, a proto je schopen to doopravdy pustit, místo toho, aby zcela ztratil kontrolu a vybrakoval spižírnu v honbě za vším, co není přikované.

ZCELA ZÁSADNÍ POZNÁMKA: Jelikož v 99% případů je stud u emocionálního jedlíka provázaný s problémem v oblasti přijetí těla…Mohu díky tomu říct, že rozdíl mezi někým, kdo dokáže úspěšně ze zdravotních důvodů vyloučit některé potraviny, a někým, kdo to nedokáže, spočívá v míře, do jaké odmítá své tělo a nedůvěřuje mu. Vybírat si jídlo, protože se nechcete cítit špatně, se velmi liší od toho vybírat si jídlo, protože si myslíte, že jste špatní.

 

Zdroj: http://isabelfoxenduke.com/not-restricting-with-medical-restrictions/

 

 

Emocionální jedení – využít či zneužít?

Emocionální jedení – využít či zneužít?

 

Nedávno jsem v jednom článku psala o tom, že je nesmyslné dát si jako metu „jíst jenom, když mám hlad“. Je podivuhodné, jak zakořeněné je přesvědčení, že by jídlo nemělo mít žádný emoční obsah, že bychom jej správně měli vnímat jen jako zdroj potravy pro tělo a nevytvářet si k němu žádné citové vazby. V článku jsem naznačila, jaké další funkce jídlo plní, kromě zajištění přežití, a proč je to pro nás přirozené a dobré. Zde bych chtěla jít ještě o krok dále a podívat se hlouběji na to, proč není „emocionální jedení“ a priori něčím špatným, co bychom měli chtít ze svého života odstranit.

 

Potěšení z jídla je nepochybným pozitivním metabolickým faktorem, to znamená, že když zažíváme při jídle pocity radosti a uspokojení, vylučují se látky, které napomáhají trávení, vstřebávání a spalování kalorií. Tyto pocity také mozku dávají vědět o tom, že jíme, a tedy má dávat pokyny k metabolickým dějům, a ve správný okamžik dokonce i poskytují informaci, že jsme již dostatečně nasyceni, a tedy dochází ke zcela přirozené regulaci množství jídla. O tom všem podrobně pojednává kniha mého učitele, Marca Davida, s názvem Pomalá dieta, kterou vřele doporučuju těm, kteří stále ještě věří tomu, že čím víc nám bude chutnat, tím víc se budeme přecpávat.

 

Pozitivní emoční vazba k jídlu je tu z dobrých důvodů – kdyby nás jídlo nebavilo a nepřinášelo nám natolik slastné pocity, tak bychom nejspíše nepřežili, protože bychom se kolikrát nenamáhali vůbec nějakou potravu hledat do chvíle, než by nás začal pronásledovat silný hlad, a to už by také mohlo být (v minulosti určitě) docela pozdě. Zde se tedy „příjemné pojí s užitečným“.  Když se soustředíme na smyslové prožitky během jídla, přináší nám to jedině výhody. V tomto smyslu emocionální jedení využíváme VE SVŮJ PROSPĚCH.

 

Samozřejmě, jiná záležitost je, pokud po jídle (zpravidla sladkém či tučném) saháme zcela automaticky v okamžiku, kdy nám není psychicky dobře. Vzhledem k tomu, že jde o získaný nevědomý vzorec, nepřistupujeme k jídlu v tu chvíli s dostatečně vědomým přístupem – nejíme pomalu, v klidu, s plným prožitkem a pocitem potěšení. Výsledkem je deregulace množství (sníme mnohem více, než je pro nás zdravé), oslabené trávení a vstřebávání (protože mozek dostatečně nespolupracuje s trávicím traktem) a nárůst váhy (jednak kvůli kvantitě i kvalitě onoho jídla, jednak kvůli neaktivovaným metabolickým pochodům).

 

Zcela samostatný oddíl pak představují obvyklé výčitky a pocity viny, které nastartují v těle stresovou reakci, která způsobí NAVÍC další potíže – při stresové fyziologii je ještě více odstaveno trávení, máme snížené vstřebávání živin, vyšší tendenci k ukládání tuků, stresové hormony otupují naši citlivost, a proto sníme více atd. atd.

 

Pokud tedy emocionální jedení znamená, že dáváme poklici na nepříjemné emoce, které se derou na povrch a přejí si být viděny, uctěny a vyjádřeny – pak nám neslouží. Pak jej naopak zneužíváme VE SVŮJ NEPROSPĚCH. Je dobré si uvědomit a rozeznat tyto dvě různé stránky citové vazby na jídlo. Tedy nechtít se zbavovat té vazby, která je pro nás pozitivní, a naopak pracovat postupně na tom, abychom porozuměli tomu, kdy nám ona vazba škodí, jak na úrovni duše, tak na úrovni těla. Slibuji, že v některých z dalších článků se budu věnovat právě tomu, jak se vymanit z nezdravých forem využívání jídla.

 

 

Chci jíst jen, když mám hlad

Chci jíst jen, když mám hlad

 

Tuto větu občas od klientů slyším, tak jsem se dnes rozhodla napsat k tomu svůj pohled na věc. Setkávám se povětšinou s názorem, že je jakýmsi ideálem dosáhnout tohoto stavu – jíst jen a pouze tehdy, když máme fyzický vjem hladu. Jako by jakákoliv jiná situace, v níž jíme, byla a priori špatná a nežádoucí, jakousi známkou naší nedokonalosti. Zkrátka zlozvyk, který je třeba odstranit. A já bych měla být tím, kdo s jeho odstraněním pomůže.

 

Uspokojení fyzického hladu (a tedy zajištění fyzického přežití naší tělesné schránky) je nepochybně primárním důvodem toho, proč vyhledáváme potravu. Je to vjem velmi silný, přehlušující mnohé ostatní – bez této jeho síly by nás kolikrát asi nenapadlo se najíst a zemřeli bychom. Je to i důvod, proč každý na příliš drastické nízkokalorické dietě nakonec „selže“ – protože jeho biologické nastavení funguje! Bojovat s pocitem hladu je asi stejné jako bojovat s pocitem nedostatku kyslíku, nakonec vás tělo přinutí se najíst a to víc než dostatečně (pokud nejste jeden ze vzácných exemplářů, který přemůže pud sebezáchovy a rozhodne se vyhladovět k smrti).

 

Nemůžeme ale říct, že hlad je jediný (oprávněný) důvod k tomu jíst. Dokonce i zvíře, když dostane tu možnost, bude jíst pro jiný důvod – pro radost. A stejně tak to máme i my lidé. Potrava je pro nás jedním ze zdrojů životní radosti a potěšení. Přináší nám slastné pocity a také vzbuzuje asociace s bezpečím, láskou, péčí. Je tomu tak proto, že (jak už jsem psala v dřívějším článku) je potrava jednou z našich prvních životních zkušeností, ve formě mateřského či náhradního mléka. Kojenec ještě neumí rozlišovat – pro něj se potrava rovná všem jmenovaným pocitům. Jídlo = matka = bezpečí = láska = péče. Všechno je pak v pořádku. Odchází bolest a trápení, když je přítomno jídlo. Jak víme, je v tom skryté i nebezpečí – nadužívání jídla ve chvílích, kdy nás něco trápí namísto hledání jiných a účinnějších řešení, zejména pátrání po zdroji a odstranění našich potíží.

 

Zároveň ale nemusíme vylévat vaničku i s dítětem – na tom, že v nás jídlo vzbuzuje pocity potěšení, není zhola nic špatného. Budete snad kárat miminko za to, že má radost, když dostane napapat a že mu chutná? Naopak, všichni ho za to chválí, je to známka toho, že je zdravé a reaguje normálně. Kdy se to najednou otočí a potěšení z jídla se stane nežádoucím, až hříšným? Něčím, co by nemělo být?

 

Jídlo je také něčím, co nás pojí se společenstvím – jen vzpomeňte na všechny ty hodokvasy našich předků, na oslavy různých svátků, narozenin, speciálních příležitostí, i prostá rodinná či přátelská setkání, milenecké romantické večeře… Mnoho našich sociálních událostí je od nepaměti spojeno s jídlem. Jídlo mělo význam i při různých rituálech v podobě jídla obřadního. Jídlo nese i hodnotu kulturní – je hrdým dědictvím národů, ale i menších etnik a regionů. Jedlo (a pilo se) vždy i z jiných důvodů než jen z hladu, ať už to vezmeme kulturně a historicky, tak i z hlediska naší osobní psychologie, kde jídlo hraje důležitou roli toho, co obohacuje naše každodenní prožívání.

 

Ano, je nutné rozlišovat, kdy jíme už jen z návyku, nudy či nezpracovaných emocí… Je třeba rozlišovat, co je pro nás v danou situaci zdravé a co ne. Zároveň je tu šedá zóna, kdy není jídlo ani prostředkem k přežití ani nástrojem k sebedestrukci, ale je prostě jídlem…tedy tím, co dobře chutná. Tak dobrou chuť!

 

 

Sladkosti – právoplatná radost nebo nadužívaná náhražka?

Sladkosti – právoplatná radost nebo nadužívaná náhražka?

Dnes jsem mluvila s jedním ze svých blízkých o sladkém. Což je skoro nevyčerpatelné téma. Je to člověk, který sladké miluje a vyhledává. Doma potřebuje mít svoji zásobičku, do které může sáhnout, když má zrovna na něco sladkého chuť. Frustruje ho, když nic sladkého po ruce není. A to vše považuje za něco, co je normální a přirozené. Prostě právoplatná radost. Proč si občas nedat něco dobrého, že? Proč nepodlehnout té všelidské touze po dobrotě? Zároveň vím, že jde o člověka, který má sklon jíst sladké také tehdy, když není psychicky v pohodě. Když ho něco stresuje, když se cítí nemilovaný, když se nudí. Zkrátka, že to není jen o té chuti.

Uvědomila jsem si, jak je to tenká hranice, ta „přirozená chuť na sladké“ a „nutkavá potřeba sladkého“. Jak je někdy nesnadné je rozlišit. Vždycky lidem říkám, že je úplně normální milovat a vyhledávat sladkou chuť (byť existují lidé, kteří tu potřebu mají minimální). Na jazyce máme více chuťových pohárků pro sladkou chuť než pro ostatní chutě. Velká část naší stravy (zelenina, luštěniny, obilniny, ovoce a sladkosti všeho druhu) je založena na sladké chuti – jen si zkuste dlouho cumlat mrkev nebo rýži, a uvidíte, že na vašem jazyku bude převažovat chuť sladká. Navíc jsme všichni doslova odkojeni sladkým mlíčkem – to byla naše úplně první potrava! Jak bychom mohli sladké nemít rádi? Sladkou chuť zkrátka a dobře potřebujeme a nemůžeme se jí dlouhodobě bránit, ať už si pro to najdeme zdánlivě sebelepší důvod. Tělo bude po sladkém volat a používat k tomu naši mysl, která nám bude vnukat vtíravé myšlenky.

Takže z tohoto pohledu je úplně v pořádku si sladké v rozumné míře dopřávat. Naprosto bez výčitek a s radostí, protože pak je případný škodlivý dopad (ať už na váhu či na zdraví) snížený na minimum. Tělo dostane svoji dávku a zas je na nějaký čas upokojeno. Nemám vůbec nic proti tomu mít každý den ve stravě něco sladkého – ať už v rámci naší snídaně, svačiny nebo hlavního jídla. Nebo čistě jen „něčeho na chuť“. Každý máme právo nejen na to dávat našemu tělu to, čeho si žádá, ale i na to dopřát si smyslové potěšení, které nás naplní též emočně. Dát si něco dobrého rovná se udělat si dobře – po těle, ale i po duši. Kterékoliv spokojené, sladkým mlíčkem nakrmené miminko vám dá za pravdu.

A pak je tu druhá strana mince. Dávání si sladkého ve chvíli, kdy se cítíme opuštění. Když cítíme, že je celý náš život, možná i celý svět, na houby. Když máme na práci něco, co nás nebaví. Když se na nás řítí jedna stresující situace za druhou. Když cítíme na hrudi úzkost nebo doslova strach. Když nás někdo naštve. A tak bych mohla dlouho pokračovat. Na tomto místě bych ráda řekla, že i v těchto situacích může být úplně v pořádku, když si sladké dopřejeme proto, abychom se cítili lépe, ale potíž je, že k tomu většina z nás nepřistupuje správně a spíše si ublíží. O tom se chci podrobněji rozepsat někdy jindy. Další potíž je, že na sladké pak začneme spoléhat jakožto na JEDINOU metodu, jak se v tu chvíli cítit lépe. Ano, je to metoda rychlá, snadná, dostupná a spolehlivá. Takže to dá rozum, že ji využijeme. Ale neznamená to, že je vhodná v každé situaci, a že je v každé situaci tím, co nám pomůže nejvíce.

Závěrem z tohoto malého zamyšlení je, že ne vždy jíme sladké z „čistých důvodů“, tedy jen proto, že na něj máme chuť a chceme si ten život „osladit“. Často jsou naše motivy jiné – umlčet silné emoce, zmírnit pocit stresu, dokonce se sladkým můžeme i trestat. Jako vždy a všude – nejde o to, co děláme, ale proč to děláme. Klíčem je ptát se. Jím teď sladké opravdu jen proto, že CHCI NĚCO dobrého? Nebo jím proto, že NĚCO NECHCI (vnímat, cítit, vidět, prožívat…)? Odpověď hledejte v sobě.