Skrz
Jaký vztah ke svému tělu jsi měla jako dítě? Kdy se proměnil a proč? Vybavuješ si nějaký spouštěč?
Jako dítě jsem nikdy vztah ke svému tělu neřešila. Nevzpomínám si, že bych se jako dítě někdy zamyslela nad tím, jestli je moje tělo nějakým způsobem nedokonalé, nebo jestli bych třeba tu čokoládu neměla jíst.
Jako dítě jsem prostě byla, tady a teď. Běhala jsem venku, po lese, jezdila na kole, žila tady a teď a vůbec mě nenapadlo řešit, jestli jsem malá, hubená, nebo jestli mám velký zadek nebo malá prsa. Měla jsem energie na rozdávání, nadšení pro přítomnost a nové věci, lidi, poznávání, zkušenosti a zážitky, experimentování a dobrodružství.
Jídlo mě v té době vůbec nezajímalo. Spíš naopak. Kromě lívanců s jahodami jsem odmítala jíst a nad talířem jsem byla v myšlenkách někde jinde, jen ne u jídla. Tak mě tak napadá, že jsem už tenkrát možná objevovala první způsoby meditace 🙂 Moji rodiče však z mých prvních pokusů odpoutat se od jídla velkou radost neměli. Jídlo pro mě bylo něčím, co mě rušilo, protože mi to bralo čas, který bych mohla jinak věnovat třeba běhání venku.
To mi nějakým způsobem zůstalo ještě hodně dlouho. Později byla důležitější škola než jídlo a pak práce. Jídlo jsem brala jako nutnost, jako něco, co mě nudilo a zdržovalo.
Pozorování a nespokojenost s tělem přišla až mnohem později. Myslím, že se začala pomalu vkrádat do mé mysli až v průběhu střední školy.
Nevnímám nějaký výrazný spouštěč této změny. Myslím, že to jednoduše bylo v mé povaze, neřešit, být. Nepamatuji si, že by mi někdo něco řekl špatného, nepamatuji si žádný výrazný zlom, nebo posměšky dětí, které by mě přiměly věnovat pozornost svému tělu. Přišlo to pomalu, nenápadně s tím, jak dívky a kamarádky kolem mě začaly pochybovat o své kráse a dokonalosti. Začala jsem pochybovat také.
Pochybnosti vznikaly především tím, že jsme se začaly srovnávat. Kdo je silnější, hubenější, kdo má přitažlivější křivky, hezčí vlasy nebo o koho mají kluci větší zájem. Vnímala jsem to jako bych vypadla z hnízda. V tom hnízdě bylo všechno dokonalé nebo to bylo jednoduše správné a nebylo nutné nad tím přemýšlet. A pak z toho hnízda najednou vypadne žena, dívka, a rázem začne vidět všechny ty nedokonalosti sebe sama v porovnání s ostatními.
Co bylo pro tebe nejtěžší na svém těle přijmout a proč?
Já ani nevím. Možná to, že jsem nikdy nebyla typ ženy, která dá bez problémů vysokou sportovní výkonnost. Všechno mám velmi vydřené 🙂
Jak se proměňoval tvůj vztah k jídlu?
Z předchozích řádek je už možná jasné, že můj vztah k jídlu nebyl nikdy ideální. Opomíjet a ignorovat jídlo není v pořádku. Jídlo pro mě nebylo radostí a s tím, jak jsem začala pochybovat o kráse svého těla, začala jsem jídlo vědomě ještě víc opomíjet. Za tím byla skrytá obava, že bych někde mohla třeba přibrat nějaký faldík. Skrytá obava proto, že jsem si jí nechtěla na vědomé úrovni připustit. Nechtěla jsem vidět, že své tělo trápím a nedávám mu to, co potřebuje.
Zpětně vidím, jak zkreslenou představu si o sobě člověk vytváří. Jak hodnotí to, jak vypadá a jak nebezpečné takové hodnocení může být. Zpětně vidím, jak nebezpečná hra to byla a chůze po tenkém ledě. Je tam jen tenká hranice k tomu, aby se z toho vyvinul větší problém – porucha příjmu potravy nebo nějaký mentální blok. Moje tělo dlouhodobě nedostávalo kvalitní příjem živin, zároveň jsem ale po něm chtěla výkon. Myslela jsem si, že síla těla je nevyčerpatelná.
Dlouhodobě to samozřejmě bylo neudržitelné a tak jednoho dne řeklo tělo: „Dost! Už mě to nebaví. Potřebuju zdravé a kvalitní jídlo. A taky potřebuju pozornost. Co bys byla beze mě? Vždyť já ti můžu dát tak cenné informace, když se o mě budeš dobře starat“. Tělo řeklo dost a vykouzlilo mi vážný imunitní problém, abych už nemohla utíkat a vymlouvat se.
A tak začala má konfrontace s tělem a cesta za zdravým jídlem.
Pustila jsem se do makrobiotiky. Tak, jak já to umím – ihned, bez vytáček, ze dne na den. Mé rozhodnutí bylo pevné. Věděla jsem, že moje tělo jen odpovídá na mé chování vůči sobě a že tak, jak jsem se sama dostala do tohoto stavu, tak se z něj mohu taky sama dostat. Věděla jsem, že to nebude cesta na týden, ale moje odhodlání a motivace mě posouvala vpřed.
Makrobioticky jsem se stravovala osm let. Makrobiotiku jsem dokonce studovala v Holandsku, byla pro mě cestou k uzdravení a životním stylem. Myslela jsem, že nejsem striktní a že si uchovávám určitou volnost. Ale skutečnost byla trochu jiná.
Po osmi letech jsem zjistila, že moje tělo je vyhladovělé a bez energie. Něco nebylo v pořádku a tak jsem začala hledat.
Využila jsem všechny vědomosti a informace z makrobiotiky a studovala dál. Hledala optimum, které nebylo postavené na makrobiotických poučkách, ale na tom, co je dobré pro mě. Proměnil se také můj denní rytmus a způsob pohybu. Na to navázala zvýšená potřeba bílkovin. V tomto bodě jsem zjistila, jak mě makrobiotická mysl blokuje a stále na mě doráží: „To opravdu chceš jíst maso???“
Nyní jsem tedy na stravě, která se přibližuje paleu. Nechci to však nějak konkrétně pojmenovávat, je to spíš pro představu, abych trochu nastínila směr, který jsem zvolila. Došla jsem k tomu, že chci a potřebuju maso. Momentálně udržuji stravu, která mi vyhovuje. Je založená na příjmu bílkovin tak, abych dostávala do těla kvalitní bílkoviny na podporu aktivit a pohybu, který v životě mám.
Jak se vyvíjel tvůj vztah k pohybu? Vidíš tam nějaké souvislosti se vztahem k tělu?
Mám pocit, že hnací silou všech změn v mém životě byl vztah k pohybu. Tedy pohyb způsoboval změnu vztahu k tělu. Miluji pohyb. Je mojí důležitou součástí. Ráda chodím po horách, zdolávám vrcholky, ráda běhám po lese, mám ráda jógu, tanec, jednu dobu jsem dělala acroyógu.
Na semináři „Angličtina v pohybu“ říkáme, že když se hýbe tělo, hýbe se i mysl a obráceně. Jde to ruku v ruce. Z toho také na našich seminářích, které vedeme s Mirkou Papajikovou, vycházíme. V pohybu mysli a těla učíme studenty angličtinu a pomáháme jim odstranit bloky v komunikaci.
Moje touha po pohybu vedla k transformaci mého vztahu k jídlu. Je to jednoduché: Chceš se hýbat? Chceš být aktivní, silná, dynamická, ale i soustředěná, flexibilní a uvolněná? Pak je potřeba také zapojit kvalitní a odpovídající jídlo.
Jaký je tvůj vztah k tělu dnes? Chceš ho nadále měnit?
Pociťuji vděčnost. S každým pohybem, s každým posunem vnímám radost a vděčnost. Dostala jsem se v životě na hodně hluboké dno, kdy tělo totálně zkolabovalo. Znám pocit absolutní bezmoci a strachu, to mi otevřelo cestu k pokoře a vděčnosti.
Jestli chci svůj vztah k tělu měnit? Myslím, že ta potřeba se bude odkrývat přirozeně s tím, jak budou přibývat léta a tělo se budě měnit. Je to přirozené a s tím se bude také bezpochyby měnit můj vztah k mému tělu.
Naše těla a mysl mají nekonečné možnosti a já bych určitě chtěla dál prohlubovat kontakt a komunikaci s tělem, který je ohromnou databankou, která nám může dát informace o nás samotných.
V čem dnes spatřuješ dar svých potíží? Čemu tě naučily?
Dnes jsem uvolněnější. Věnuju se pohybu i jídlu s radostí. Tato radost se odráží v mém životě. Ne nadarmo se říká, jak k jídlu, tak k dílu. Správným a kvalitním jídlem prokazujeme úctu ke svému životu a k tělu. Z této úcty se rodí radost, která tam je vždy – ať jste nahoře nebo dole.
Vztah k tělu a sám k sobě je zásadním klíčem k tomu, jak si věříme, jak se projevujeme ve společnosti, ve vztazích, jak jsme rozhodní, empatičtí, spokojení, atd. Čím jasnější mám vztah sama k sobě a ke svému tělu, tím jasnější a spokojenější vytvářím vztahy kolem sebe.
Moje potíže mě naučily vděčnosti a ohromné pokoře. Naučila jsem se přijmout zodpovědnost za svůj život a za to, co a jak tvořím – okolnosti, vztahy, příležitosti, problémy, úspěchy, neúspěchy. Všechno jsem já, všechno tvořím já svým myšlením a interakcemi. Pochopila jsem jednu ohromně důležitou věc. Pochopila jsem svou zodpovědnost za to, kam jsem se dostala. Pochopila jsem, že já jsem vytvořila to, že se mi zhroutil imunitní systém, já jsem vytvořila ten alarmující stav, který mě vyděsil. Moje ego se chvíli vzpíralo. Raději by slyšelo, že za to všechno můžou přece nešťastné okolnosti, ne já!!!
Pak se to prolomilo. Ego pochopilo, já jsem pochopila. Uvědomila jsem si s ohromnou úlevou, že když jsem to já, kdo to vytvořil, jsem to taky já, kdo to může změnit.
Změna obvykle nenastává hned. Je to proces, který vyžaduje zaměření, důvěru, pravidelnost a práci sám na sobě. Je to obohacující proces, který se projevuje na mnoha úrovních. Je to proces, kterému se můžete věnovat celý život. Protože s tím, jak vyřešíte a pochopíte jednu věc, objeví se jiná, která se tlačí na povrch a chce být taky pochopena a zpracována.
Moje potíže mě naučily, že v každé nepřízni, kolizi, propadu, je ohromná příležitost změnit svůj život. Možná to bude bolet, budete muset vykročit ze své zóny pohodlí, ale když dobře uchopíte zdánlivou nepřízeň, zjistíte časem, že ta nepřízeň byla vlastně darem.
Moje potíže mě přivedly k tomu, co dělám dneska. K práci, kterou mám moc ráda. K józe, k aromaterapii, ale také k výuce jazyků. Učím své studenty, že cizí jazyk se lze naučit rychle a s radostí. Možná si myslíte, že nemáte talent? Možná si myslíte, že jste staří? Je to jen malá překážka, nepřízeň, kterou lze překonat změnou myšlení, změnou přístupu a připraveností učit se nové věci. Můžete tak projít obohacujícím procesem. Možná budete muset překročit svou zónu pohodlí, vyvinout úsilí, ale konečný výsledek může být velice cenný.
http://www.cizijazykzatrimesice.cz/