Skrz
Jaký vztah ke svému tělu jsi měla jako dítě? Kdy se proměnil a proč? Vybavuješ si nějaký spouštěč?
Jako dítě jsem svoje tělo nevnímala = nehodnotila. Do doby první menstruace, která přišla na táboře, když mi bylo 11. Spali jsme ve stanech, myli se v potoce, chodili do kadibudky, vařili na ohni. Holkám, které měly menstruaci, ohřáli do velkého vojenského stanu každý večer vodu a my se myly tam. Strašně, ale neuvěřitelně moc jsem se styděla a nejradši bych ujela domů (čehož jsem mimochodem o tři roky později dosáhla na jiném táboře). Cítila jsem se špinavá, smradlavá a ošklivá. A pak v roce 1983, v mých 14 letech, jsme se ségrou byly o prázdninách na skoro měsíc u babičky, protože naši byli na velké cestě v Západním Německu. Babička vyvářela, já se cpala, a přivezené vysněné rifle, které mi naši přivezli, jsem oblékla jen po kolena. Ještě si pamatuji na tu jistotu, kterou jsem chvíli měla, že se máma spletla, že mě špatně změřila… než mi došlo, že jsem tak „strašně tlustá“! A pak už si nepamatuji, že bych svoje tělo neřešila nebo ho měla ráda.
Jak se díky proměně vztahu k tělu proměnil tvůj vztah k jídlu? Čím sis s jídlem prošla?
Začala jsem spojovat jídlo se vzhledem, s tělem. Do té doby jsem jedla, co jsem chtěla, kdy jsem chtěla. Milovala jsem si číst a jíst u toho suchý chleba. Milovala jsem sníst celý třešňový kompot. Od těch 14 – 15 let jsem začala občas jídlo omezovat. Ne že by to k něčemu bylo. Opravdové diety mě naštěstí minuly, nikdy jsem žádnou nedržela, nikdy jsem nevydržela hladovět. Až do podzimu 2012, kdy jsem den ze dne přešla na makrobiotiku a najednou měla pocit, že jsem našla zlatý grál a vyřešila jsem všechny problémy, které jsem měla. Budu: věčně zdravá, štíhlá, mladá a asi nejspíš nesmrtelná tím pádem… Fungovalo to 3 roky. Zhubla jsem 17 kilo, vážila jsem při 173 cm 54 kg a byla na to hrdá. Poprvé v životě jsem byla spokojená, ale… zase ne úplně. Visela mi kůže, zmizela už tak malá prsa. Navíc po třech letech se ve vyhladovělém těle probudil pud sebezáchovy a já začala jíst i „zakázané“ potraviny. Vzhledem k věku zafungovaly i hormony a začala jsem přibírat zpátky. A nevydýchala jsem to. Spadla jsem do výčitek, depresí, bezmoci a sebeobviňování. A strachu.
Jak se díky proměně vztahu k tělu proměnil tvůj vztah k pohybu? Čím sis prošla s pohybem?
K pohybu se můj vztah vlastně nemění. Odjakživa mi nevadí se přiměřeně hýbat, ale narážím na to, že co je přiměřené pro mě, není přiměřené pro ostatní (např. maminka učitelka tělocviku, partner sportovec). Mám ráda smysluplný pohyb. Výlety, procházky, práci na zahradě, kolo nebo klidně i mytí oken. Ale běhat po hřišti a trefovat se míčem do koše nebo běhat kolem dokola po stadionu…brrr. V dětství jsem si 1. hrála s panenkami, 2. četla a za 3. hrála s panenkami a četla. Taky ještě kreslila, háčkovala, pletla, šila. Požadavek na to, abych šla ven nebo na výlet apod. mě vytrhoval z toho, co jsem měla ráda a brala jsem to jako trest a něco, co musím vydržet. Chodila jsem na volejbal, na atletiku, na aerobik. Každé jarní prázdniny jsme jezdili na hory lyžovat a já často ten týden promarodila s angínou. Rodiče z toho byli nešťastní (taková škoda, vůbec si to neužiješ) a já mohla být šťastná, protože jsem mohla být v posteli a číst si. Jenže jsem tenkrát šťastná nebyla, protože jsem cítila povinnost být nešťastná, že si to neužiju… Jakmile jsem se ve dvaceti vdala a odstěhovala, dlouhá léta mě žádná sportovní aktivita ani nenapadla. Ani po prvním porodu, protože jsem přibrala 8 kilo a z porodnice šla v téměř zapnutých riflích. Poprvé jsem začala cvičit a hubnout po druhém porodu, teda asi rok po něm. Dieta, omezování jídla, každý den kalanetika… tenkrát to fungovalo úžasně. Stejně jsem ale nebyla spokojená. Pak už jsou to jen takové sportovní epizody. Občas se zblázním a začnu běhat, nejdéle mi to vydrželo půl roku, nejméně měsíc. Cvičila jsem jógu, ale dlouhodobě jsem schopná zůstat jen u ranního Pozdravu slunci. Asi rok a půl jsem tak 3-4x týdně cvičila hormonální jógu, měla jsem pocit, že to potřebuji a pomáhá mi, ale pak už mě taky nebavila. Když dostanu na výběr, jestli knížka nebo sport, vždycky bez výjimky si vyberu knížku. Intenzivnější pohyb jsem dřív vždycky dělala jen kvůli postavě, abych zhubla, nepřibrala. Teď už k sobě přistupuji s láskou a porozuměním, i když to znamená, že si klidně celý den čtu nebo „jen“ přesazuji kytky.
Co bylo pro tebe nejtěžší na svém těle přijmout a proč?
Prsa a nohy. Prsa protože jsou, resp. byla malá, a nohy, protože ty jsem měla vždycky daleko silnější než zbytek těla a nenáviděla jsem jejich tvar, celulitidu, chloupky. Teď jsem už se svým tělem smířená a mám ho ráda, i když se mi leccos na něm nelíbí. A zcela logicky mi tělo s velkou úlevou oplácí lásku. I když jsem zřejmě skoro všechna kila přibrala zpět, nevidím to. Kdybych se čas od času nechtěla masochisticky nacpat do oblečení, které jsem nosila ve svém hubeném období, téměř nepoznám, že mám víc kilo. Nejtěžší to bylo ze začátku, protože jsem se doslova neunesla. Tělo nebylo na váhu zvyklé a bolela mě kolena, nedokázala jsem dlouho jít, běžet. Pak mi zesílily svaly a taky se mi díky změně jídelníčku vrátila síla a dneska už rozdíl nevnímám nebo spíš se mi líp chodí, běhá, spí než dřív.
Jak tvůj vztah k tělu ovlivnil ostatní věci ve tvém životě (vztahy, práci, zájmy, psychiku, zdraví…)?
Od chvíle, co mě začalo zajímat druhé pohlaví, jsem byla přesvědčená, že jsem tak příšerná, že se nikomu nemůžu líbit. Pokud se objevil kluk, kterému jsem se líbila, nevěřila jsem mu. Myslela jsem si, že se ani nevdám, z čehož jsem měla paniku. Nenáviděla jsem léto a koupání, do bazénu nechodím doteď, v životě jsem v něm byla asi tak 20x, z toho ale 15x do 14 let. Nemám ráda akce a pobyty, kde nemám soukromí a vlastní koupelnu. Psychiku mi vztah k tělu rozhodil až v posledních letech. Neuměla jsem se smířit s tím, že přichází jiná etapa života, lpěla jsem na té, co míjí a odmítala přijmout, že stárnu. A byla jsem přesvědčená, že hubená = šťastná.
Kdy nastal opět zlom ve tvém vnímání těla? Vybavuješ si nějaký spouštěč? Co pro tebe hrálo roli?
Propadla jsem se do obrovské deprese, protože jsem už nedokázala vůlí zvládnout striktní jídelníček. Zoufale jsem toužila po svobodě a neuměla jsem si ji dovolit. Střídala se krátká období, kdy jsem jedla tzv. správně a následovala delší období, kdy jsem se přejídala a snědla téměř všechno. Bála jsem se, že díky špatnému jídlu onemocním, že ztratím kontrolu, že to bude potvrzení mé slabé vůle a budu vypadat jako člověk, který zradil vlastní názor. Odmítala jsem jakoukoliv pomoc zvenčí. Neexistovalo, abych brala jakékoliv léky, např. antidepresiva. Dneska si zpětně uvědomuji, že jsem musela být neuvěřitelně silná a vážím si toho, že jsem tuhle etapu zvládla. I díky svému milovanému manželovi a rodině. A díky Míše, na kterou jsem se nakonec vyčerpaná obrátila.
Jak se tento zlom odrazil ve tvém vztahu k jídlu a k pohybu?
Myslím, že to vystihuje termín: Puštěná ze řetězu. Až tak, že jsem se bála dalšího extrému. Teď si dovoluji jíst všechno a zásadní vodítko pro mě je to, že to musím chtít jíst, že mám na zrovna takové jídlo chuť. Ale zcela logicky se dostávám k tomu, že po měsících obžerství jím prostě tak, aby mi bylo fajn. Někdy to znamená skoro nejíst, jindy je to hostina. Prostě každý den je jiný a každý den jsem jiná i já. Mám jiné potřeby, emoce, takže i jinak jím. Nepřestala jsem ale číst etikety, dávám přednost kvalitním potravinám, hodně vařím, peču chleba, ze zásady jsem před lety přestala kupovat výrobky s palmovým olejem, tak to automaticky dělám i teď. Každý den 30 a víc minut chodím venku. Občas mám běhací období, o víkendech chodíme na dlouhé procházky s mužem. Ale do ničeho se nenutím.
V mysli mi naskakuje v poslední době jedno slovo, které mě začalo provázet ve více oblastech. Rovnováha. Když ji vnímám, je všechno snazší.
V čem dnes spatřuješ dar svých potíží? Čemu tě naučily?
Pokoře a vděčnosti. Učím se rozumět svým emocím, díky vztahu k jídlu a k tělu rozmotávám i příčiny, které se samozřejmě táhnou daleko do dětství. Vděčnosti a lásce. K sobě hlavně, ale prohloubila se i láska k manželovi.
Uvědomila jsem si nesmyslnost touhy po dokonalosti. Taky to, že když několik desítek let nenávidím svoje tělo, že už to stačilo. Že je blbost, že když jsem nikdy neměla postavu modelky, neustále mít před očima tuhle metu a doufat, že se stane zázrak. Že nemusím litovat, že nemám postavu jako ve dvaceti, protože ani ve dvaceti jsem neměla postavu podle svých představ. Že mám na výběr: buď budu šťastná s tím, co mám, a vděčná, že můžu chodit, běhat a dělat spoustu jiných věcí anebo se budu trápit stejně jako jsem to dělala, ale tentokrát s tím, že vím, že mi je to houby platný. A teď je mi vlastně úplně jedno, jestli se moje tělo někomu líbí nebo ne a nastávají pro mě zvláštní situace, kdy lidé řeší hubnutí před dovolenou a hodnotí se navzájem a já si snažím vzpomenout, jaké to bylo, když jsem cítila totéž a už si ten pocit skoro neumím vybavit.
Jaký je tvůj vztah k tělu dnes? Přeješ si nadále tento vztah měnit?
Stále čas od času opakovaně probíhá období smiřování se s tím, že dokonalost neexistuje. Ani v jídle, ani v pohybu, ani ve vzhledu. Občas se vynoří i touha po hubenějším těle a mozek začne bleskurychle vymýšlet plán hubnutí a cvičení. V takovou chvíli si ordinuji hluboké dýchání, procházku, zabírá i uklízení (zejména mytí oken) a taky čokoládu. Protože nechci cvičit a omezovat jídlo, abych trápila tělo. Už ne. I moje dcery a můj muž mě milují a je jim úplně jedno, kolik vážím. Rodiče jsou teď úplně spokojení, protože v době, kdy jsem zhubla, se trápili a mysleli si, že jsem nemocná a tajím to před nimi. A mně na tom vlastně nezáleželo nikdy, řešila jsem to jen kvůli tomu, abych lépe „vyhovovala“ a zapadla do mnou vymyšlených ideálů. A taky abych byla dokonale zdravá. Paradoxně dneska, když na sebe do zrcadla koukám, tak si připadám skoro stejná jako ve svém nejhubenějším období. Ještě nedokážu vyházet oblečení z minula, ale už ho mám uklizené. Postupně se mi ale chce měnit šatník, abych byla spokojená. To je můj největší a nejtěžší úkol. Taky protože nejradši bych chodila v pohodlných teplákách a tričku. To odmala. Jinak jsem si všimla, že po období, kdy jsem řešila přespříliš, teď zase naopak neřeším skoro vůbec a připadám si někdy trochu bez jiskry a šťávy. Už se sice netrápím, ale na druhou stranu se ani moc neraduji. Ale lepším se. Prostě jdu krok za krokem a pokaždé se něco naučím, něco odhalím, pochopím. A občas už si koupím něco na sebe a mám radost.
Co děláš dnes pro to, abys posílila pozitivní vztah ke svému tělu? Co bys doporučila ostatním ženám?
Nevážím se, jen někdy se ještě neubráním a změřím se. Často se prohlížím v zrcadle, místa, která se mi líbí, si prohlížím déle, a ta ostatní méně. Netýrám se v okamžicích, kdy mi není dobře, nepřilívám olej do ohně. Pomáhá mi i můj manžel, od kterého jsem nikdy v životě neslyšela nic jiného než to, že jsem krásná a že se mu líbím. Kupuji si oblečení, které mi padne a ve kterém se cítím dobře, bez kompromisů nebo jen s malými kompromisy. Rad bych měla snad tisíc, jenže vím, že zkušenost je nepřenosná. Ale jedno přece. Nebojte se požádat o pomoc. Je strašně zbytečné být za „hrdinku“ a chtít všechno zvládnout sama. Vím, o čem mluvím. Já měla štěstí, protože jsem to zvládla, ale zpětně vidím, jak moc mě to stálo sil a na jaké hraně jsem se pohybovala. Je fajn probrat všechno s kamarádkou nebo s blízkým člověkem, ale oni vám nemusí umět pomoct, i když vůli mají. Často jsou prostě na vás hodnější, jsou trpělivější, ale to nestačí. Vynaložený čas i peníze se vám tisíckrát vrátí, protože se vám urovnají pocity a následně s nimi i život. Budete lépe vědět, co chcete, co si necháte a co si nenecháte líbit. Není to tak, že budete pořád jako na obláčku. Ale i když se stane něco nepříjemného, budete s tím umět pracovat, nesmete vás to a hlavně – nebudete se za to trestat. Je ale třeba počítat s tím, že za vás nikdo nic neudělá, že ten největší kus práce je na vás.
Máš pro nás nějaký vzkaz na závěr?
Mít se ráda a přijímat se nemusí být, zpětně viděno, složité. Jenže my tomu nechceme věřit a místo přijetí a úlevy a poslouchání naší duše vrší před nás naše ego překážky, požadavky a podmínky, které nechápe nikdo, někdy ani my samy ne. Pro mě cesta k sobě nekončí, jdu dál a hlouběji. Někdy jsem šťastná, někdy pláču, někdy se vztekám, někdy se bojím. Ale v každé chvíli už vím, že JE TO V POŘÁDKU. Že já jsem v pořádku a život je zázrak.
A jsem opravdu vděčná Míše a Magdě za to, co pro ženy dělají. Děkuji <3
