Skrz
Jaký vztah ke svému tělu jsi měla jako dítě? Kdy se proměnil a proč? Vybavuješ si nějaký spouštěč?
Pamatuji si, že když jsem byla malá, říkaly mi tetičky u nás na vsi: „To je milý chlapeček.“ 🙂 Nosila jsem krátké vlasy, byla jsem drobná, a představa, že bych byla raději kluk než holka, se mi vlastně líbila. V období dospívání jsem vnímala, že nejsem dostatečně ženská, že mi chybí ženské křivky. Záviděla jsem spolužačkám, které už na základce vypadaly jako ženy, měla jsem pocit, že mám velký zadek a malá prsa. Nebyla jsem spokojená se svojí postavou. Základní změna začala přicházet, když jsem zjistila, že jsou kluci, kterým se líbím. Asi mne to i překvapovalo a určitě těšilo. Nejvíce mi v dospívání pomohlo setkání s mým mužem, který mne už od 17ti let ujišťuje, že jsem krásná 🙂 Abych si ale opravdu připadala krásná, taková jaká jsem, k tomu vedla dlouhá cesta, která začala až s dětmi. Pamatuji si, že jsem oblékala moji tehdy tříletou dceru a měla jsem pocit, že jí nic nesluší. Stoupla jsem si pak před zrcadlo a slyšela hlas v sobě: „Není divu, že se ti nelíbí, taky ses své mámě nelíbila!“ V tu chvíli mi došlo, že si v hlavě nosím krutý program. Trvalo mnoho let, než jsem se začala mít ráda taková, jaká jsem, a vlastně mám pocit, že ta cesta k sebepřijetí nekončí, jen se posouvá k větší hloubce.
Jak se díky proměně vztahu k tělu proměnil tvůj vztah k jídlu? Čím sis s jídlem prošla?
Od dětství jsem byla „špatný“ jedlík. Moc jsem toho nesnědla, do jídla jsem byla nucená, byla jsem i na měsíčním „výkrmovém“ pobytu, který byl opravdu traumatický. Jídlo mám ráda, pokud mám na něj čas a pak toho sním opravdu hodně 🙂 Nerada jím jen proto, že musím. Chtěla bych jíst jen občas. Nadchla mne myšlenka stát se breathariánkou. Zatím na této cestě zdaleka nejsem, ale třeba jednou….:) Jídlo vnímám jako úžasný rituál, který sbližuje, vytváří komunitu. Na druhou stranu je to pro mne také určitý druh omezení a důvod, proč nemůžeme žít plně svobodně. Každý rok se vydám na několikadenní pouť a první den putování se postím. Vždy mne baví, že nemusím ten den vůbec řešit, co budu jíst. Taky jsem od doby, kdy se narodilo naše třetí dítě a mně se tím zásadně změnilo vnímání světa, začala o jídle přemýšlet. Jím mnohem zdravěji než dřív, ale potřebuji mít pocit svobody. Tzn. když mám zrovna chuť na něco méně zdravého, tak si to prostě dám. Je to možná i tím, že když jsem byla malá, tak se kolem jídla pořád něco MUSELO. Muselo se uvařit, muselo se ke stolu, muselo se sníst všechno atd. Baví mne nemuset 🙂
Jak se díky proměně vztahu k tělu proměnil tvůj vztah k pohybu? Čím sis prošla s pohybem?
Můj táta je sportovec a k pohybu nás vedl, i když dost direktivně. Proto třeba moji sourozenci vůbec nesportují 🙂 Já ano, zejména od doby, kdy jsem se stala samostatnější a odešla na střední školu do okresního města, chodila jsem cvičit, běhat. To mi zůstalo. Mám ráda jógu, běhání, chůzi po horách, volný tanec, ale i jiné sporty. Mám pohyb ráda, a když delší dobu nic nedělám, vždy se mi to odrazí na psychice a pohodě v těle. Jednou jsem si ale uvědomila, že velmi toužím, abych se v běhání stále zlepšovala a ono se mi to nedařilo, úplně mi dřevěněly nohy. Pak mi došlo, že to je jen starý program z dětství, zavděčit se tátovi. Od té doby si přestávám dávat cíle, porovnávat se a toužit po posouvání. Na místo toho si chci pohyb prostě jen tak užít, pro radost.
Co bylo pro tebe nejtěžší na svém těle přijmout a proč?
Myslím, že přijmout sebe, takovou, jaká opravdu jsem, bylo celkově dost těžké a stále to pokračuje. Je to výzva a to mne baví 🙂 Když jsem se rozhodla naučit se přijmout sebe samu, takovou, jaká jsem, začala jsem postupně. Nejprve jsem se přestala malovat a trhat si obočí. Byla jsem po porodu třetího syna a uvědomila jsem si, že ve chvíli kdy nejsem namalovaná, nemám vytrhané obočí, tak se sobě nelíbím, nepřipadám si hezká. Přestala jsem nosit i náušnice a šperky. Je to možná trochu extrém, ale pro mne to bylo důležité. K malování i šperkům jsem se později vrátila, ale mnohem vědoměji, k trhání obočí už ne. Maluji se ne proto, že by mi to jinak neslušelo, ale proto, že mám zrovna chuť. Důležitá fáze byla přijmout svá prsa. To bylo hodně těžké. Přestala jsem nosit podprsenku. Musela jsem změnit šatník, protože bez pushupek nebylo do šatů ani triček co dát 🙂 Dnes už je to skoro pět let, co jsem neměla na sobě podprsenku a už si nedovedu přestavit, že bych si ji dala. Jednou jsem to zkusila a okamžitě šla dolů, cítila jsem se, že si hraji na něco, co nejsem. Teď mám období, kdy se učím mít ráda i své podpaží a neoholené nohy. To je také velká výzva 🙂 A docházím už do fáze, že pokud se holím (nyní minimálně), tak jen proto, že mám na to chuť, ne proto, že to tak dělá někdo jiný, nebo že se to očekává. Neříkám, že by takto měly postupovat všechny ženy. Pro některé je to nepřijatelné. Každá jsme jiná a každá si potřebujeme najít svou cestu. Důležité je, abychom nedělaly něco jen pro druhé, jen proto, že to tak dělají všichni. Pokud to tak děláme, ztrácíme svou jedinečnost a ochuzujeme o ni sebe i celý svět.
Jak tvůj vztah k tělu ovlivnil ostatní věci ve tvém životě (vztahy, práci, zájmy, psychiku, zdraví…)?
Určitě zásadně. Čím víc se vnímám a mám se ráda taková, jaká jsem, tím víc se mi daří 🙂 Jsem svobodnější a úspěšnější. Na druhou stranu mi dochází, že ke štěstí to nestačí. Na tom je potřeba pracovat ještě trochu jinak. Jít víc do hloubky a hledat vnitřní rovnováhu a radost. Nic z vnějšku nám trvalé štěstí nepřinese.
Kdy nastal opět zlom ve tvém vnímání těla? Vybavuješ si nějaký spouštěč? Co pro tebe hrálo roli?
Po porodu třetího syna se mi změnilo vše, včetně vnímání těla. Tímto třetím porodem se mi přepsalo DNA. Teď to můžu říct s jistotou. Dříve jsem říkala, že se mi něco změnilo v hlavě, ale díky knize Genové klíče jsem si uvědomila, že to bylo v těle, ne v hlavě. Moje tělo je nosič mé duše a věřím, že odráží, jak se duši zrovna daří. Také pro mne bylo zásadní dozvědět se o cykličnosti, protože když stojím před menstruací u zrcadla a připadám si v nejlepším případě nehezká, dnes už vím, že za 14 dnů tam budu stát a budu si připadat jako princezna 🙂 Osvobozením bylo, že každý ten pocit není definitivní, že se jen cyklicky opakuje.
Jak se tento zlom odrazil ve tvém vztahu k jídlu a k pohybu?
Rozhodně k jídlu i k pohybu přistupuji mnohem vědoměji a více svobodněji.
V čem dnes spatřuješ dar svých potíží? Čemu tě naučily?
Že je potřeba se vymanit ze vzorce společnosti, že jen pokud je to takové nebo onaké, tak je to hezké. Každá jsme jedinečná a každá jsme krásná. Nejúžasnější je mít možnost zažít kruh mnoha nahých žen. Jednou jsem měla možnost na transformačním workshopu vidět desítky nahých žen a uvědomila jsem si, že každá jsme naprosto jiná, jedinečná, ale všechny jsme krásné! Byl to zážitek. Ještě doma jsem plakala z toho, jak je pohled na krásu žen pokřivený.
Jaký je tvůj vztah k tělu dnes? Přeješ si nadále tento vztah měnit?
Je to cesta. Mám se ráda taková, jaká jsem, a nebojím se být sama sebou i před druhými. Ale je to nikdy nekončící proces. A když někam přijedu a slyším: Proboha ty jsi zase hubená! Tys zase zhubla! Nic nejíš! Měla by sis dát podprsenku! Je to vždy výzva ustát se 🙂 Kupodivu tyto situace potkávám stále méně a už mi v podstatě přestaly ubližovat.
Co děláš dnes pro to, abys posílila pozitivní vztah ke svému tělu? Co bys doporučila ostatním ženám?
Mně pomohly pozitivní afirmace, hlazení svého těla, masáže a přestat dělat něco jen pro druhé. Taky je super oblékat se podle toho, kdo jste, ne podle módy z časopisů! Už jsou v ČR programy, které pomáhají ženám najít sebe i v oblasti oblékání, líčení, zdobení. Můžeme jít z vnějšku dovnitř. To, že jste se přijaly, poznáte jednoduše, přestanou vám ubližovat hodnocení a soudy druhých a přestanou i přicházet 🙂 Na druhou stranu jsou ženy, které tvrdí, že jim nevadí, co si o nich druzí myslí, ale vy vidíte, že je to jen proto, že jsou tak zraněné, že se úplně zablokovaly.
Máš pro nás nějaký vzkaz na závěr?
Že sebeláska a sebepřijetí stojí za to! A mám pocit, že bez toho nejde žít svobodný život. Pokud se totiž nebudeme mít rády takové, jaké jsme, bude nás určovat jen to, co si o nás myslí druzí.
<< chci číst další „Příběhy přijetí“
