Nakrmte všechny členy své vnitřní rodiny

 

Nedávno jsem si při konzultaci s klientkou uvědomila, jak moc důležité je, abychom při jídle dali důležitost všem našim složkám, vnitřním postavám, částem osobnosti…nazvěte si to dle libosti. Zároveň mi došlo, jak málo z nás to dělá a jak málo z nás to vůbec umí. Čím méně jsme na sebe napojeni, tím méně se nám může dařit, aby při naší výživě bylo zohledněno vše, co k nám patří a co tvoří naši bytost.

 

Zkusím to vysvětlit trochu srozumitelněji. Když přijdete do restaurace, do obchodu nebo se doma rozhodujete co sníst či co si uvařit, mohou se uplatňovat velmi rozmanitá kritéria. Někdo se stravuje podle přesně daných pravidel či programů – takový člověk se rozhoduje z drtivé většiny ze své mysli a trošku při tom myslí i na své chuťové buňky, v lepším případě na aktuální intuici těla. Ale přiznejme si to, ta bývá potlačena, kdykoliv máme nějaký režim, který se pokoušíme dodržovat, ať je to dieta nebo jen vyhraněný stravovací směr. A jak jsou na tom ostatní? Řekla bych, že skoro všichni se rozhodují na základě okamžitých impulsů, tedy něčeho, čemu říkají „na co mám chuť“. To zní jako správná intuitivní volba, ne? Může to tak být a nemusí. Ono se za tím „na co mám chuť“ může skrývat celá řada rozhodujících složek.

 

Domnívám se, že jako první nám naskočí reakce těch „nižších“ částí naší bytosti, což bývají například části pudové (zaměřené na čisté přežití a nikoliv na dlouhodobou prosperitu a celkovou harmonii), proto se často ozývá podprahová potřeba dát si něco kalorického a vydatného, zvláště v obdobích stresu a nepohody. Případně jsou to části nás, které byly v minulosti nějak potlačeny a mají tendenci nás nevědomě ovládat a vysílat zprávy o svých potřebách formou různých nutkání. Například to velmi často bývá naše vnitřní dítě, které je skoro u všech z nás emočně nedosyceno a nebylo respektováno vinou represivní necitlivé výchovy. Takové zraněné vnitřní dítě touží primárně po tom, aby dostalo svá „cukrátka“, aby byly okamžitě uspokojeny jeho potřeby potěšení a také, aby nějakým způsobem získalo pocit lásky a péče, klidně i skrze dobré jídlo. Nejčastěji sladké nebo takové, na které jsme byli zvyklí jako děti, na čem jsme byli odchováni.

 

Někdy je úplně v pohodě tyto „nižší“ nebo řekněme „starší“ části vyslechnout. Pokud jsme v náročné životní situaci, zvláště, jsme-li fyzicky vyčerpáni, pak je logické upřednostnit kaloricky vydatnější stravu a nechat si různé detoxy a lehká jídla na období, kdy se budeme cítit celkově silnější. A také je dobré čas od času dopřát našemu vnitřnímu dítěti radost, dát mu najevo, že jsme tady pro něj a chceme mu dopřát to, co si žádá. Ale tak jako u reálného živého dítěte – je rozdíl mezi tím, pokud mu sem tam dovolíme dát si „nezdravou“ čokoládu, a tím, když ho necháme od rána do večera jíst jen sladkosti, po kterých mu bude špatně. Nejsme jen naše pudy přežití ani jen naše potlačené a nedosycené vnitřní postavy – a koneckonců, i ty někdy potřebují něco zcela jiného než náhražky ve formě dobrého jídla. Potřebují primárně (!) naši lásku a soucit a jídlem jim to nikdy nevynahradíme.

 

Jsou tu však i další složky naší osobnosti – naše srdce, naše duše a naše čistě hmotné tělo a jeho orgány. Z vnitřních postav jsou tu kromě dítěte také např. vnitřní žena či muž, vnitřní dospělý, a pak mnoho archetypů (král, milenka, čarodějka…), kterých je prakticky nekonečné množství a každý má také své specifické požadavky. To je celá banda lidí, kterou musíte uspokojit! Samozřejmě, není možné vyhovět všem, ale realita bývá taková, že když přijde čas se najíst, ozvou se obvykle jen jedna, dvě či tři postavy či složky. Nemusíte tedy řešit všechny „potenciálně přítomné“.

Řekněme, že se ozve zmíněné vnitřní dítě, které chce nějaký pěkně chemicky nabarveny a bílým cukrem oslazený dort, který na vás přímo mrká za sklem v cukrárně. Řada lidí okamžitě zareaguje (pokud nejsou zrovna na zmíněném „režimu“ či se nesnaží o sebekontrolu v oblasti jídla) a sladkost si zakoupí. Ovšem, kdyby tito lidé chvíli posečkali, uslyšeli by za nějaký čas, že se v nich ozývá další část. Třeba moudrý dospělý, popřípadě intuice těla či konkrétní orgány, které nejsou zrovna v kondici – to, „kdo“ se ozve, záleží spíš na tom, zda jsme více pragmaticky založení, nebo nás oslovuje spíše psychologie či duchovní oblast. Takže je docela možné, že kdybychom s volbou nespěchali a vyslechli si další „přítomné“, rozhodli bychom se jinak. Pravděpodobně lépe. Možná bychom více prospěli svému zdraví anebo i své duši, zkrátka by to bylo rozhodnutí, které je více v souladu s celkem, s CELOU naší bytostí, a ne jen s jejím výsekem.

 

Když to tedy převedu do praxe, jak zacházet se situací, kdy musíme učinit volbu, co sníst? Moje rada je dát si na to maximum možného času a pozorně naslouchat, co se ve vás postupně bude objevovat. Skoro zaručeně tam bude více hlasů, více návrhů. Nedoporučuji jednat na základě prvotního impulsu, pokud nejste už velmi silně v kontaktu se svou podstatou, chcete-li, s vaším vnitřním vedením. Často se spíše než naše podstata ozvou části zmíněné výše, kterým není úplně vždy radno vyhovět. Ptejte se, zkoumejte, naciťujte se. Dejte prostor i jiným složkám či postavám, ať vyjádří svůj názor. Pokud se názory liší, hledejte konsenzus či kompromis. Pokud není možný, ujistěte tu složku/postavu, které nebude vyhověno, že to není nic proti ní, že její potřeby budou ošetřeny jinak a že i tak je pro vás důležitá. Je to pro ni často důležitější než to, jestli vyhovíte jejímu momentálnímu rozmaru, který je často spíše žádostí o pozornost.

 

Dnešní doba nám přináší velkou výzvu, protože máme obrovský výběr toho, co je nám dostupné, a proto je naše svoboda volby poměrně náročná záležitost. Naši předkové to tak neměli – neexistoval žádný přeplněný supermarket, většinu času nebyly ani žádné restaurace. Jedlo se to, co bylo. My to dnes máme jinak, musíme volit na základě rozmanitých kritérií, a pak za to nést následky. K tomu, abychom udělali co nejlepší volbu, je třeba se ztišit, nespěchat a popřát sluch všemu, co tvoří to, kým jsme.