Co to znamená být žena

 

Ve své práci potkávám velmi rozmanité typy žen. Některé se sobě podobají, jiné jsou ale naprosto odlišné. A ačkoliv se často dá vysledovat nějaká podobnost, tak to hlavní, co mi tam vystupuje je: každá z nás je neopakovatelný originál. Každá z nás má v sobě jinou příchuť či chcete-li jiný odstín ženství. Jako různě namíchané barvy na jedné paletě. Některé odstíny jsou si zdánlivě podobné, ale když se na ně podíváte zblízka, uvidíte, že jeden je tmavší a sytější, druhý třeba lehčí a pastelovější. To mě moc a moc baví. Vnímat, jak je každá žena rozdílná a přitom každá je (alespoň pod kulturními a rodinnými nánosy mužských kvalit) naprosto ženská. A to i tehdy, když svoji ženskost sama nevnímá a má ji z různých důvodů zastřenou.

 

Některé ženy se ve své ženské poloze cítí velmi dobře, je to jejich přirozenost a jsou na své ženství hrdé. Je pro ně zdrojem síly a radosti, jsou si vědomy těchto darů. Obvykle ke mně ale přichází spíš žena, která to takto nemá anebo ne tak úplně. Někdy si její rodiče přáli chlapce a ona celý život zkoušela podvědomě naplnit tuto roli, aby byla aspoň „skoro jako kluk“. Třeba tím, že bude stejně silná a houževnatá a nebude propadat emocím. Někdy byla tato žena vychovávána matkou, která byla tvrdá a nebyla zvyklá projevovat svoje city, dávat najevo lásku a poskytovat dítěti fyzický kontakt. Někdy se v rodině hodně tradovalo, že „bez práce nejsou koláče“ anebo, že „utrpení očišťuje“. Ať tak či onak, či úplně jinak, ženy, které vyšly z těchto podmínek, bývají aspoň navenek více „mužsky“ silné a odolné, nevyzařuje z nich taková jemnost a citlivost, nenaučí se třeba už nikdy takové měkkosti, jakou vídají u jiných žen.

 

Některé zjistí, že ve skutečnosti je pro ně tradičně vnímaná ženskost prostředím, ve kterém se cítí jako ryba ve vodě, jakmile si dovolí odhodit staré brnění. Začnou chodit na ženské kruhy, nosit dlouhé sukně, nechají si narůst dlouhé vlasy, začnou se líčit, tančit, zpívat, malovat, sdílet ze svého nitra atd.  Zkrátka objeví, že toto jen dlouho potlačovaly a teď to konečně může ven. Ale není to tak zdaleka u všech. Některé zjistí, že jsou pro ně tyto jejich stránky příliš pevně uzamčené vlivem jejich životních okolností, anebo že toto nikdy jejich přirozenost ani nebyla a nebude. Třeba se skutečně vždy budou nejvíce cítit samy sebou v kalhotech a s krátkými vlasy, na motorce, v čele velké firmy. Možná nikdy nebudou tak něžné a nebude z nich vyzařovat mateřská péče – a nebude to znamenat, že nemají city nebo že jsou špatnými matkami. Jen jejich specifická ženská esence bude divočejší a ostřejší.

 

Jsou to ženy, které mi připomínají Dianu nebo Artemis z řeckých a římských bájí – tedy ženu-lovkyni. Lučištnici. Amazonku. I mezi starověkými Kelty byly ženy-válečnice nebo ženy-druidky, které vedly armády či byly duchovními vůdci svého lidu. Byly to často ženy, které vzbuzovaly respekt svojí neskrývanou silou a inteligencí. A přitom neztrácely na své ženskosti – jen ta ženskost měla jinou kvalitu.

 

Jsem pro, abychom si dovolily žít naplno své ženství, nesnažily se stát „polochlapy“, jen proto, abychom si vydobyly obdiv a image drsňaček, které všechno zvládnou. Jsem pro, abychom otevíraly svá srdce a odkládaly obranné valy. Hlavní cíl toho všeho ale je, cítit se dobře jako člověk a jako žena. Nedosáhneme toho tím, že se budeme snažit být jako ta žena, kterou vidíme někde na obrázku nebo o které si čteme. Tím, že se snažíme naplnit nějaký ženský ideál, dokonalý prototyp nebo spíš aktuálně platný stereotyp. Tyto ženské stereotypy se mění v závislosti na místě a době. Kdysi byla ideální žena pobožná, skromná a co nejvíce nenápadná chováním i zjevem. Potom žena, která dokáže co nejlépe obstarat domácnost, vychovat děti, mít výrazné vnady a ještě u toho pracovat u soustruhu. Dnes bych řekla, že je to žena, která podniká v tom, co ji baví, levou zadní do toho učí doma své děti, chodí na ženská setkávání, sportuje, čte knihy o duchovním rozvoji, vypadá jako sexy víla z pohádky křížená se zlou macechou, a s partnerem navštěvuje kurzy vědomého přístupu k partnerství. Někdy není snadné dostát tomu, co je nám nabízeno jako ideál ženství – spíš, není to prakticky možné naplnit.

 

Hlavně však tím někdy jdeme proti sobě, proti našemu autentickému ženskému já. Zkoumejte, jaké je právě to VAŠE. Setkává se v něčem s tím, co je aktuálně v kurzu? Fajn. Nesetkává se to skoro vůbec? Taky fajn. Podstatné je, abyste se v tom cítila vy jako žena dobře a že toto je právě ta podoba ženství, ve které jste to vy a ne někdo úplně jiný. Pak se v tom budete také projevovat sebevědomě a samozřejmě a pro okolí to bude krásné a zajímavé. Nemluvě o tom, že si tím přitáhnete do života partnera, kterého bude přitahovat právě ta vaše ženská esence, aniž byste si musela hrát na něco, čím nejste a stále tuto fasádu udržovat, abyste o partnera nepřišla.

 

Mějme je rády všechny – venkovanky od zvířat i městské dámy, umělkyně i dělnice, bosonohé něžné rusalky i okované punkerky, mámy od dětí i nezávislé intelektuálky, nalíčené a načesané i přírodní a v culíku, sportovkyně i básnířky, zahradnice i manažerky…A dalších tisíc podob ženství.